10 pravidel jak být správnou au-pair

Tak a je to za mnou. Sedmdesát dní jsem pracovala jako au-pair a teď už jsem v Čechách.

Poctivě jsem si to každej den odpočítávala.

A pokud se chce taky nějaká slečna (nebo chlapec) vydat do ciziny a hlídat děti, tak sem napíšu pár rad. Několik bodů, který se vyplatí splnit nebo dodržovat. Což jsem já neudělala :D.

1. Podepsat smlouvu

Jedinou věc, kterou jsem si tady podepsala byla jmenovka na kurzu němčiny. Smlouvu jsme neměli, ale nebála jsem se, že by mě rodina podrazila, protože jsem už jejich devátá au-pair a s tou předchozí jsem si psala na facebooku. 

2. Zařídit si pojištění

Když jsme se domlouvali přes e-mail, ještě než jsem přijela, tak mi rakouská maminka řekla, že pojištění mi zaplatí. Moje údaje jsem jí poslala a pak už jsem na to zapomněla. Po měsíci v Rakousku mi bylo trochu blbý se ptát, jestli jsem vůbec pojištěná, tak doufám, že jsem byla :D. 

3. Nepůjčovat si od dětí věci

Třeba hřeben... Až totiž zjistíte, že se u dětí vyskytly vši, tak vás začne svědět úplně všechno, nehledě na to, jestli ve vlasech nějaký breberky máte nebo ne.

4. Neužírat dětem sladkosti

Jo sice se tady můžu chovat jako doma a jíst, co chci, ale mám takovej dojem, že jsem tady přibrala :D. M&Ms a Nutella - to je můj konec. 

5. Najít si kamarádky

Netvrdím, že bych tady byla jako poustevník sama. Nicméně jedna au-pair, se kterou jsem se tady seznámila, tu byla jenom tři týdny a viděly jsme se všehovšudy třikrát, a protože jsem pak vzala práci navíc za ní, tak jsem pak na další výlety moc času neměla. Seznámila jsem se tady ještě se dvěma Češkami, ale ty zas nebydlely v Pörtschachu, tak bylo komplikovaný najít si čas a někde se sejít. 

6. Nenechat děti dělat to, co nesmí

Vzdala jsem snahu je vychovávat. Luis sice nesměl na počítač, ale jakmile rodiče (a i Pia, protože ta by ho napráskala) zmizeli z dohledu, tak jsem ho nechala hrát hry. Prostě jsem neměla nervy na to se s ním hádat (v tom lepším případě) a nechat do sebe kopat. A už mu ani neříkám, aby se převlíkl z pyžama. Nedávno v něm byl celej den, když jsem s ním byla sama doma :D. 

Tenhle obrázek skvěle vyjadřuje mé pocity :D

7. Nechodit na rande

Dobře na tom není nic špatnýho. Ale po tom, co jsem byla venku s klukem, kterej hlídá kluky u sousedů, a vrátila jsem se o půlnoci celá mokrá, protože jsme plavali v jezeře, tak mi to rakouský tatínek pořád připomíná. Prostě si ze mě dělá srandu a pořád se ptá, jestli nejsem zamilovaná a chce slyšet detaily. A dvacetkrát odpovědět, že vážně nejsem zamilovaná nezabírá :D. 

8. Být iniciativní tak akorát

Občas se mi stane, že na něco zapomenu. A protože je rakouská maminka velká puntičkářka, tak mi za to... nechci říct, že vynadá, ale vyjmenuje mi, co všechno je špatně. A já pak ve snaze být užitečná se snažím pomoct i s tím, s čím nemusím a pak je mi zase řečeno, že si to udělá sama a ať se tam nepletu :D. Někdy je těžký se zavděčit. 

9. Hrát si s dětmi

Vím, že tohle by měla být úplná priorita, jenže... Pia už je velká a Luis se obvykle chová jako spratek, takže, když jsem s nima sama doma, tak si Pia čte a Luis se dívá na seriály, a když se ho zeptám, jestli nechce něco hrát, tak mi řekne, ať vypadnu. A já mám klid :D. S Luisem si hraju, jenom když má doma rodiče, protože pak má většinou zakázanej mobil nebo televizi a nudí se. 

10. Dodržovat silniční předpisy
Neříkám, že bych je porušovala schválně. Ale na rakouskejch silnicích je hodně cedulí s omezením rychlosti a občas si jich prostě nevšimnu. Takže doufám, že mě nevyfotil žádnej radar, když jsem na dálnici jela 130 km/hod tam kde byla jenom stovka :D.

Vsadím se, že tenhle článek zájemcům o práci moc neporadil, ale snad aspoň pobavil :). Když shrnu pro a proti, tak určitě vyhrávají pozitiva. Sice už bych k týhle rodině znovu asi nešla, ale léto jsem si užila. Takže kdo váhá, jestli se stát au-pair, tak radím: "Jděte do toho!"

Loučení a cesta

V úterý večer jsem ještě s rodiči poseděla u krbu se skleničkou prosecca. Říkali mi, že se mnou byli spokojení, i když jsem měla občas pocit, že je všechno špatně – ale asi v porovnání s au-pair z Ameriky, která neuměla německy a au-pair z Francie, která doháněla rakouskou maminku k šílenství, jsem splnila jejich očekávání. A asi jsem jejich poslední au-pair. Luis už bude smět od příštího roku jezdit sám na kole bez doprovodu a nebude potřebovat někoho, kdo mu pořád stojí za zadkem.

Ráno jsem se rozloučila s rodinkou 1 a pak i s rodinkou 2, která mě odvezla na nádraží. S třicetikilovým kufrem, baťohem a notebookem to byla fakt náročná cesta. V Pörtschachu navíc neměli na nástupišti výtah, tak jsem to musela táhnout po schodech a žádnej gentleman, kterej by mi pomohl, taky nebyl v dosahu. 

Nádraží v Pörtschachu

Ve Vídni a Břeclavi, kde jsem přestupovala, naštěstí odjížděl vlak ze stejnýho nástupiště, na který jsem přijela, tak jsem byla ušetřena běhu po nádraží a hledání toho správnýho místa.

Nádraží ve Vídni

Čekala jsem, že Brno jako druhý největší město v Čechách bude mít aspoň eskalátory – omyl. Svoje zavazadla jsem musela táhnout v ruce (gentlemani asi vymřeli). V Brně jsem čekala tři hodiny na autobus (uteklo to rychle – KFC a wifi), ve kterém jsem pak ještě tři hodiny strávila. A v půl desátý večer jsem dorazila k babičce.

Jestli tímhle dnem skončila moje kariéra jako au-pair, to ještě uvidím. Každopádně teď si minimálně na 10 měsíců dávám od dětí pauzu :D.

Poslední dny

Poslední tři dny jsem strávila u rodinky číslo 2. Naštěstí se nesly v jiným duchu než ten den, o kterým jsem psala posledně. Zvládli jsme to skoro bez breku (říkám skoro, protože pláč přišel každej den, ale jenom na pár minut a ne na hodinu jako posledně). Musím dokonce říct, že jsem si to s holkama užila a budou mi chybět. 

Neděli jsme strávily skoro celou u vody. Ria plave asi tak desetkrát líp než já a Gábinka měla vestičku, tak jsem se nemusela bát, že se někdo utopí (léto u jezera mi pomohlo, už se ani nebojím, že se utopím já :D). S Gábinkou jsme ještě upekly koláč. Chuťově nic moc, ale holky byly spokojený, že můžou něco dělat, a protože se u nich moc často nepeče, tak ho skoro celej spořádaly. Odpoledne jsme chtěli jít celá rodina hledat lišky. Ale holky to pořád odkládaly, a tak jsme místo ve dvě vyrazili až ve čtyři, což jsme neměli dělat, protože se zamračilo a v dálce byly vidět i blesky. Za třicet minut jsme dojeli s autem na místo, vyskákali jsme do lesa a hledali jsme. Akorát takhle u parkoviště to bylo všechno vysbíraný, všude akorát muchomůrky a holubinky. Holky za mnou běhaly s každou houbou, která byla žlutá, lišky jsme našli ale jenom 3. Zbytek byly prašivky. Každopádně mě překvapilo, že rakouskej tatínek má znalosti o houbách asi stejný jako jeho dcery. Přišel za mnou s houbou, která byla hnědá, ale dole měla lupeny a ptal se jestli to není hřib. Dalo mi dost práce se nesmát. Takhle jsme sbírali asi čtvrthodinu a pak už bylo nebe tak černý, že jsme radši nasedli do auta s našimi třemi úlovky a jeli jsme zpátky. A stejně jako předchozí den jsme šli na večeři do restaurace - tentokrát na pizzu. A abych vyzkoušela něco regionálního, tak jsem si jí dala se špekem :D. 

V pondělí jsem přišla až kolem oběda, protože rodinka byla na nákupech v Nike-shopu. Tak se mi pak Gábinka chlubila svejma novejma botičkama, který jí koupil tatínek. Hned jsme je šly otestovat a na koloběžkách a longboardu jsme jely na hřiště s U-rampama, kde jsme chvilku blbly. A protože v Austrálii dostávají děti o prázdninách domácí úkoly, tak jsme si po návratu hrály na školu. Začaly jsme s přírodovědou - v Austrálii to mají nazvaný trošku světověji Science. Ria nejdřív nechápala, proč je na jedný polokouli léto a na druhý zima. Tak jsme z Rii udělala Slunce, vzala jsem si globus a běhala jsem kolem ní v obýváku. A večer? Zase večeře v restauraci. A vyzkoušeli jsme zase jiný místo, tentokrát to byla taková venkovská hospůdka s typickejma rakouskejma jídlama a vážně mě hrozně štve, že v Čechách nerostou lišky tak hojně jako tady. Já jsem si objednala guláš z lišek, a od Rii jsem ještě ochutnala polentu s liškama a špekem a bylo to luxusní. 

A dneska jsme u nich byla naposled. Holky byly trochu smutný a Ria mě přemlouvala ať s nima příští rok jedu do Austrálie a dělám jim au-pair. Tak aby na mě měly nějakou památku, tak jsem jim vyrobila lapače snů a holky mi aspoň pomohly navlíct korálky. 

 A tady se holky chlubí svejma lapačema a dalšíma výrobkama, který jsme spolu vytvořily. 

K obědu jsem jim uvařila palačinky, tak se holky rozhodly, že si budeme hrát na restauraci. Každá měla notýsek a psaly si do něj objednávky - jedna palačinka s medem, druhá s marmeládou :D. Užily jsme si spolu poslední chvilky a pak jsme se rozloučily. Holky mi slíbily, že za mnou ještě přijdou na nádraží, aby mi zamávaly a Ria mi dala kamínek pro štěstí. Dostala jsem výplatu a jela jsem zpátky k rodince číslo jedna. Teď už mám všechno sbaleno, uklidila jsem si pokoj a svojí koupelnu. Večer dostanu výplatu a rakouský tatínek číslo 1 říkal, že spolu se zbytkem rodiny ještě posedíme u krbu se skleničkou vína a pořádně se rozloučíme. Tak doufám, že si tady užiju poslední poklidný chvilky a zítra v 9:30 vyrazím směr Česká republika :).

Nevím, kdo si přeje víc, aby se vrátila maminka. Řekla bych, že já, holkám tolik nechybí :D.

Jsem hotová, mám pocit, že se rozpadám. Doufám, že mě ty zbylý tři dny nezabijou, protože už teď se sotva můžu ohnout, protože jsem si hnula se zádama. 

Ráno jsem dorazila k rodince číslo 2. Slíbila jsem holkám, že jim vyrobím lapač snů, takže první hádka se strhla kvůli tomu, komu ho vyrobím první. Pak jsem navrhla, že si venku uděláme piknik a sníme si tam snídani. Takže pokračoval řev (a tím myslím pláč, křik, vřískání, který se mi podařilo umlčet až čokoládou pro obě dvě), protože Ria chtěla vzít s sebou jednu deku, ale Gábinka jí chtěla nechat vevnitř. Pak ještě Gábinka dodala, že nic snídat nebude a jestli jí připravíme toast, tak ho hodí z balkonu. Během deseti minut si to rozmyslela a chtěla udělat toasty dokonce dva. Naskládaly jsme všechno do košíku a kupodivu bez dohadování jsme se vydali ven.

A přesně tohle je důvod, proč mě bolí záda :D. Nevím jak 

budu nosit svoje děti, až nějaký budu mít. Asi jsem už moc stará. 

Nevím proč, ale všechny děti moje pokusy o hezký fotky bojkotujou :D.

Po snídani jsme se i s malou sousedkou Lili převlíkly do plavek a šly jsme se koupat - další hádka, protože se Gábinka nechtěla namazat. Naštěstí je voda dostatečně zabavila a navíc jsme si ze sklepa vytáhli - nevím jak se to jmenuje, my jsme místo toho používali duši od traktoru - a zbytek dopoledne probíhal v poklidný atmosféře. Asi jsme se moc nahlas smály, protože na nás rakouskej tatínek volal z balkonu, ať se trochu ztišíme, že děláme hroznej kravál (vsadím se, že chtěl spát :D). Holky, si ze mě udělaly vlek. Naskočily na duši a já jsem musela běžet po molu a táhnout je za sebou na laně. 

 Taky jsem si to vyzkoušela :D. 

Po obědě (novinka v mém kuchařském umění - Kasnudeln, rakouská specialitka - spočívá to v tom, že z ledničky vyndám předpřipravený plněný taštičky a 8 minut je vařím) jsme zase šly ven, aby měl tatínek klid (ale pochválím ho, pověsil prádlo, který jsem dala vyprat). Bez řevu jsme vydrželi asi hodinu. Další boj se strhl o to, koho budu táhnout na laně jako dalšího. Gábinka brečela nepřetržitě asi 30 minut, potom utekla a schovala se za barák. Naštěstí jsem jí našla, ale moc platný mi to nebylo. Odpovídala "ne" na cokoliv, co jsem vypustila z pusy a rozhodla se dělat všechno, co jí zakážu. Lézt na strom, přelézt plot a trhat kuličky z neznámýho keře a jíst je. Tak jsem jí čapla a donesla k tatínkovi - aby si taky užil svojí dcerušky. Během dvaceti minut mi jí poslal zpátky, sice zrovna nebrečela, ale nebyla v o nic lepší náladě. Zachránila mě večeře, kterou jsem dokonce nemusela vařit já. Tatínek nás vzal do restaurace. Takže jsem se aspoň dobře najedla a jsem zvědavá na další den - má totiž pršet, tak je budu muset zabavit vevnitř.

V restauraci - účet stál 93 euro, a když doma nemají maminku, tak chodí na večeři skoro denně. 

Poslední den s Luisem

Včera jsem strávila poslední den s rodinkou 1. A musím říct, že mě mile překvapil. Luis se totiž nechoval jako spratek, ale byl docela milej a povídal si se mnou. 

Ráno to byl ještě starej známej Luis. Nešel na trénink, tak nám rakouskej tatínek řekl, že bysme třeba mohli jet do Krumpendorfu a zahrát si tam minigolf. Luis odmítnul cokoliv dělat a pustil si v telce pokémony. Pak byl ale trochu zdvořilejší a když chtěl uvařit oběd, tak dokonce řekl prosím. Větu "Těstoviny, prosím." beru jako velkej pokrok jenom od "Těstoviny!", třeba kdybych tu byla dýl, tak bysme to dopracovali i k: "Můžeš mi prosím uvařit těstoviny?" :D. A odpoledne přijela rakouská maminka z Vídně, ta mu nedovolí od rána do večera čumět do obrazovky, a tak byl Luis tak trochu donucenej si se mnou hrát. Sice předělal všechny pravidla her, tak aby byl jednoznačnej vítěz - dokonce i v pexesu, kdy všechny dvojice připadly jemu, i když jsem je našla já. Snahu naučit ho prohrávat jsem ale vzdala hned na začátku. Jakmile jsem totiž vyhrála já, tak se začal vztekat, že podvádím. A pak jsme ještě hráli hry na tabletu a během toho jsme si povídali. Luis dokonce uznal, že nejsem nejhorší au-pair, co kdy měl. Ta nejhorší prej byla z Ameriky a byla tady, když Luisovi byly čtyři. Neuměla kváknout německy, Luis zas anglicky a ona musela všechno dávat do překladače. A prej nechtěla jíst nic jinýho než burákový máslo. Tak prej od tý doby chce rodinka au-pair jenom z Čech nebo Slovenska, protože máme podobný smýšlení jako Rakušáci. Luis řekl, že by mě sice nezařadil do první pětky, ale z těch deseti nebo kolik au-pair by mě možná dal na 6. místo :D - takže pro mě jednoznačnej úspěch. Večer rakouská maminka odjela s Piou na grilovačku, a tak jsem Luisovi půjčila svůj notebook a koukali jsme spolu na videa. A pak přišlo překvapení - Luis šel do skříňky se sladkostmi, vytáhl čokoládu a řekl, že mi jí dá, že to mám od něj na rozloučenou. Fakt mě to mile potěšilo, i když jsem věděla, že rakouská maminka koupila ty čokolády pro Piu a Luise. Tak jsem mu řekla, že si jí nevezmu (protože on by mi určitě dal tu pro Piu a svojí by si snědl :D), ale jednu jsme rozbalili a já jsem snědla pár čtverečků. Ukázalo se, že nebyl dobrej nápad nechat ho sníst skoro celejch sto gramů oříškový milky, protože si potom odmítal dát večeři, ale to už byl doma tatínek, tak autoritativně zapůsobil :D.  

Luis má oči i vzadu :D

Přemejšlela jsem, že napíšu, že mi Luis bude chybět, ale to bych fakt kecala. Dneska ráno totiž zase zabil moje pozitivní smýšlení o něm. Chtěl k snídani těstoviny (ne on nechce jíst nic jinýho) a pak si stěžoval, že jsou studený a proč jsem mu neohřála talíř, než jsem na něj ty těstoviny dala. Až na to, že ty těstoviny byly úplně vařící, když jsem je nesla na stůl a on si během snídaně četl, rejpal se v tom a pak mu to vychladlo. 

A teď vyrážím na celodenní směnu k rodince číslo 2. Uvidím jestli mě taky překvapí a doufám, že když už, tak jenom pozitivně :). 

Villa Sonneheim

Skoro každý týden mě na domě rodinky číslo 1 něco překvapilo. On to vlastně ani není dům ale vila, která má dokonce jméno - Villa Sonnenheim.

Tenhle nápis je asi tak metr a půl velkej a je hezky uprostřed fasády, aby byl vidět z ulice.

Rodinka číslo 1 dřív žila ve Vídni a před osmi lety koupili tenhle dům a zrekonstruovali ho. Děti mají moc hezky zařízený pokojíčky (já chci doma taky takovej :D).

Pii pokoj - i s rozkládacím gaučem, na kterým tady občas přespávají její kamarádky.

 A kterej kluk by nechtěl mít v pokoji bicí, žebřiny, houpačku, boxovací pytel a žebřík? 

Na svůj pokoj si taky nemůžu stěžovat :D. Sice spím na 

rozkládacím gauči, ale mám televizi a vlastní koupelnu. 

 A pokoj rodičů? Úchvatnej výhled na jezero, malá kuchyňská linka,
podsvícenej záchod, televize a vlastní sauna - takhle chci jednou žít :D

Celý první patro je propojený. Je tam kuchyně, jídelna a obývák. Mají super kuchyňský spotřebiče (až na mikrovlnku, která prej ničí vitamíny v jídle) - parní troubu, pípu, stroj na těstoviny (nahází se tam suroviny a vyplivne to špagety), kuchyňskej robot, kterej umí snad úplně všechno (říkala jsem si, že takovej by se nám taky domů hodil, ale v Čechách jsem ho našla za 18 000 korun a radši se nebudu ptát, kolik to stálo eur :D) 

Když je hezky, tak jíme venku na terase. Zahrada tady sice není velká, ale mají vlastní salát, rukolu, rajčata, broskve, ostružiny, maliny, švestky, ořechy, fíky, hroznový víno a možná ještě něco dalšího.

A na závěr sklep - mají sportovní vybavení jak na zimu tak na léto (a to nepočítám věci, co mají uskladnění se člunem v beach clubu). Kola, lyže, ploutve, neopreny, kombinézy, brusle... A pak i sušák na lyžařský boty.

Tak tohle byl spíš takovej seznam doplněnej fotkama - pro představu, kde jsem ty dva měsíce žila :D.

Už se to blíží

A je tady desátej tejden - poslední. Příští středu jedu domů. Plánovala jsem si, že udělám během prázdnin něco k bakalářce. Tak jsem nesepsala vůbec nic :D. Ale za to jsem přečetla dva díly Her o trůny (možná po cestě dočtu třetí díl), pět dílů Harry Pottera v angličtině (víc jich doma nemají) plus tu novou knížku, která nedávno vyšla - Harry Potter a prokleté dítě (hlavní cíl tohohle článku je aby ti, co čekají až to vyjde v češtině mohli závidět :D) 

Obal je ale možná hezčí než ten vnitřek :D

Asi to vypadá, že se trochu nudím. No za poslední dny jo. Rakouská maminka číslo jedna odjela do Vídně, tatínek přes den pracuje a já jsem od středy do pátku s dětmi skoro celý den sama. A denní program? Pia si četla a Luis se na mým notebooku díval na videa. Já mezitím zametla terasu a uklidila si pokoj (jenom proto, že brzo odjíždím, jinak se uklízením svýho pokoje nezatěžuju :D). Pak jsem k obědu uvařila palačinky a k večeři špagety - ne že bych nic jinýho neuměla, ale oni nechtějí nic jinýho jíst. Ale rozhodně si nestěžuju. Zítra budu totiž u týhle rodinky naposled. Myslím pracovně, spát tady budu dál, protože maminka číslo jedna přijede z Vídně (takže už mě nepotřebuje) a maminka číslo dva odjede do Paříže a já budu od neděle do úterka hlídat jenom holky z druhý rodinky. Jejich tatínek sice bude doma, ale je naprosto nepoužitelnej a nutně mě tam potřebuje celej den :D. Ale taky nic nenamítám protože za ty 4 dny dostanu zaplaceno víc než dvakrát tolik, co normálně. Tak doufám, že jsem během těchhle třech dnů načerpala dost energie, abych to s holkama přežila. A pak už jenom nakoupím poslední dárky a pojedu zpátky do Čech :).