Loučení a cesta

V úterý večer jsem ještě s rodiči poseděla u krbu se skleničkou prosecca. Říkali mi, že se mnou byli spokojení, i když jsem měla občas pocit, že je všechno špatně – ale asi v porovnání s au-pair z Ameriky, která neuměla německy a au-pair z Francie, která doháněla rakouskou maminku k šílenství, jsem splnila jejich očekávání. A asi jsem jejich poslední au-pair. Luis už bude smět od příštího roku jezdit sám na kole bez doprovodu a nebude potřebovat někoho, kdo mu pořád stojí za zadkem.

Ráno jsem se rozloučila s rodinkou 1 a pak i s rodinkou 2, která mě odvezla na nádraží. S třicetikilovým kufrem, baťohem a notebookem to byla fakt náročná cesta. V Pörtschachu navíc neměli na nástupišti výtah, tak jsem to musela táhnout po schodech a žádnej gentleman, kterej by mi pomohl, taky nebyl v dosahu. 

Nádraží v Pörtschachu

Ve Vídni a Břeclavi, kde jsem přestupovala, naštěstí odjížděl vlak ze stejnýho nástupiště, na který jsem přijela, tak jsem byla ušetřena běhu po nádraží a hledání toho správnýho místa.

Nádraží ve Vídni

Čekala jsem, že Brno jako druhý největší město v Čechách bude mít aspoň eskalátory – omyl. Svoje zavazadla jsem musela táhnout v ruce (gentlemani asi vymřeli). V Brně jsem čekala tři hodiny na autobus (uteklo to rychle – KFC a wifi), ve kterém jsem pak ještě tři hodiny strávila. A v půl desátý večer jsem dorazila k babičce.

Jestli tímhle dnem skončila moje kariéra jako au-pair, to ještě uvidím. Každopádně teď si minimálně na 10 měsíců dávám od dětí pauzu :D.