Malá kuchařka

Včera a dneska jsem byla odpoledne u rodinky číslo dvě. Maminka s Riou odjely do Vídně, a tak jsem tam byla s Gábinkou a tatínkem. Ten buď ležel na gauči u televize, seděl u počítače nebo byl venku na kole - takže jako obvykle naprosto nepoužitelnej (ne to bych mu křivdila, dojel nakoupit vajíčka :D). Hned jak jsem přišla, tak na mě Gábinka spustila, že chce péct koláč. Tak jsem si našla svůj oblíbenej recept na buchtu a tatínka jsme poslaly na nákup, protože jako obvykle lednička zela prázdnotou. Gábinka ale nutně potřebovala začít se šleháním, protože chtěla vyzkoušet svůj minirobot, kterej dostala (vůbec má líp vybavenou svojí minikuchyňku než má její mamka tu velkou kuchyni :D). Vyndala si z ledničky šlehačku a šlehala. Dala jsem jí velkej šlehač, protože v tom jejím se vybily baterky, v nestřeženým okamžiku Gábinka rozlila šlehačku po lince a než jsem to uklidila, tak se vrhla k oknu vyhlížet tatínka. Teda abych to správně popsala, tak na to okno vylezla. Pak ho ještě chtěla otevřít a vyklánět se z něj, a když jsem jí to zakázala, tak dostala hysterickej záchvat řevu a já jsem jí prostě strčila do pokoje a nechala jí brečet. 

Naštěstí za chvilku dorazil tatínek, Gábinku uklidnil a natočil video, jak brečí, že chce maminku (a poslal to mamince, jakože to bez ní perfektně zvládáme :D). Dala jsem Gábince čokoládu, ta mezitím přestala fňukat a měla radost, že může konečně šlehat vajíčka. 

Zcela nekriticky musím podotknout, že se nám buchta povedla a hned jsme s Gábinkou půlku snědly (když vychladla). A dneska jsme pekly zase. Tentokrát perníčky - dokonce měli doma všechny suroviny (teda až na váhu, tak jsem si to musela přepočítat na hrnečky) a obešlo se to bez scén. A ještě nemají váleček. Na koleji většinou používám láhev od vína, ale jako na potvoru pár dní předtím odnesli sklo do sběru a žádnou tam neměli. Nakonec jsem našla miniváleček u Gábinky v kuchyňce, tak se jí to aspoň hezky válelo a nebylo to na ní moc velký :D. Perníčky jsme vykrájely skleničkou a musím se (vlastně nás obě) pochválit. Povedly se a hned jsme půlku snědly na posezení. 

Malá kuchařka - je i roztomilá, když zrovna nebrečí :D

Akorát jí příště nenechám jíst je na gauči, drobky byly všude :D

Zjistila jsem, že když není na obzoru tatínek ani maminka a zrovna se jí po nich nestýská, tak je vlastně Gábinka docela hodná a chce si se mnou i hrát. Takže jsme obě odpoledne strávily spolu u vody (jo je super mít na konci zahrady jezero :D), Gábinka mi ukazovala jak umí plavat - styl čubička, cákala na mě vodu a vůbec se nechovala jako rozmazlenej fracek, jako když jsem dohromady s ní a její maminkou. Pak jsme se jely projet na koloběžce na hřiště s U-rampami, běhaly jsme po nich a klouzaly se dolů. Od soboty do úterý budu celej den s Gábinkou a Riou sama, tak doufám, že to proběhne stejně bezproblémově :)

No není roztomilá? :)

Tanzkurs

Tenhle příspěvek píšu trochu se zpožděním, protože jsem čekala až k němu budu mít fotky. K mýmu kurzu němčiny patřily i volnočasový aktivity. Většinou jsem neměla čas na ně chodit, ale jednu jsem si nenechala ujít - taneční kurz. Hned jak to šlo, tak jsem se zapsala na seznam zájemců a celejch 5 dní bylo na tom papíře jenom moje jméno. Nakonec jsem tam ale sama nebyla. Mám takový podezření, že organizátoři chodili po celý univerzitě a pokoušeli se přemluvit i cizí lidi, aby se k nám připojili, protože nás tam bylo víc jak 30. Začali jsme rozcvičkou. Když jsme měli skákat na místě, tak jsem si uvědomila, že ta sukně asi nebyl skvělej nápad a doufala jsem, že mě zrovna nikdo nevyfotil, když se mi vyhrnula až bůhvíkam.  

Vybrala jsem nezávadnou fotku z rozcvičky - sukně je tam, kde má být :D.

Pak jsme začali se sambou. Nejdřív každej sám a pak nás naše učitelka tance začala rozdělovat do dvojic. "Hlavně někoho normálního, pokud možno mladýho a ne moc zpocenýho (byl tam fakt hic k padnutí :D)." - to bylo moje přání a bohužel nebylo vyslyšeno. Vyfasovala jsem asi padesátiletýho Chorvata, kterej byl rudej, zpocenej a pořád si utíral ruce do kalhot. Navíc neuměl tancovat, takže jsme tak jako šlapali zelí a zdvořile jsme konverzovali: 

On: "V Čechách jsem jednou byl navštívit Prahu."

Já: "Já jsem zase byla v Chorvatsku u moře."

Nakonec to nebylo tak hrozný, i když jsem mu musela pořád dávat ruku na správný místo na mých zádech (tím nechci říct, že by mi šahal na zadek, ale měl ruku na mojí lopatce - ale na tý špatný, takže se na mě lepil a tomu jsem se snažila zabránit). 

Pro ilustraci - nechci být nějaká hnusná, ale opravdu to nebyl tanečník mých snů :D.

Pak jsme dostali přestávku a následovala čača neboli německy chachacha :D. Měli jsme si najít jinýho tanečníka a tak jsem si prostě jednoho ulovila a zeptala jsem se, jestli smím prosit. Nechtěla jsem riskovat ještě někoho horšího než předtím. Byl to Egypťan a s němčinou teprve začínal, tak jsem si aspoň pokecala anglicky. Bylo vidět, že tancuje skoro poprvý, ale počítala jsem kroky nahlas a musím říct, že nám to docela šlo. 

Lepší výběr :D

Rychle to uteklo a po kurzu se šlo ještě do hospody. Šla jsem na chvilku taky, ale protože se začalo stmívat a moje baterka na kole kolem sebe vydává obdélník světla o velikosti dvacet centimetrů čtverečních, tak jsem radši jela, abych se pak někde v noci nezabila. Mimochodem jet v sukni a balerínkách na kole byl taky naprosto geniální nápad.
Každopádně jsem si to užila a zavzpomínala jsem na svoje taneční (už je to 6 let... hrozně to letí :D), jak jsme se v létě (jo u nás jsou taneční v létě) potili v přeplněným sále a báli jsme se dotknout toho druhýho.

Jak se jeden z nejlepších dnů změnil v ten nejhorší

Rakouská maminka byla celý víkend pryč. A protože byl jeden z posledních horkých dnů, tak jsme se zase jeli projet s člunem po jezeře. Po obědě (další moje specialitka - těstoviny s parmezánem :D) jsme se společně s kamarády dětí Lili a Lorenzem vydali do Krumpendorfu. Rakouský tatínek se už nevešel do auta, tak na místo dojel na kole a já jsem řídila. Cesta byla se čtyřmi dětmi v autě "veselá", ale bez problémů (až na parkování :D), i když jsem myslela, že ohluchnu, protože rádio řvalo na plný pecky.

Dostala jsem za úkol namazat děti krémem na opalování, Luis na mě začal řvát ať na něj nešahám a že se namaže, až se nebudu dívat a Lorenzo se k němu hned jako papoušek přidal. Naštěstí rakouský tatínek vzal kluky, jel se s nima projet a já s holkama jsme zůstaly v klubu. Pohodová atmosféra, jedly jsme marshmallow, brambůrky, hroznový víno (oni mají normálně na zahradě hroznový víno bez pecek!)... Zase jsme natáčely videa, plavaly a skákaly do vody (dokonce i já :D). A asi po 2 hodinách se vrátil rakouský tatínek a udělali jsme výměnu. Kluci řekli, že se mnou nechtějí být a chtějí si hrát sami a Lili prosila ať můžu na člun s nimi a tak rakouský tatínek usoudil, že to Luis s Lorenzem zvládnou i bez dozoru a jeli jsme. Zase jsem se nechala táhnout na laně za člunem, pak jsme si dali v Klagenfurtu zmrzlinu a já jsem si při zpáteční cestě užívala poslední horkej den plnej sluníčka.

Bylo prostě krásně :)

Jenže když jsme se vrátili, tak jsme Luise s Lorenzem nemohli najít. Prohledali jsme celej beach klub, u občerstvení taky nebyli. Pak jsme zjistili, že chybí jedno šlapadlo. Asi po půl hodině kluci dojeli se šlapadlem, vysmátý, stříleli po sobě vodníma pistolema a nechápali, proč se všichni tak zlobí, že si jeden devítiletej a druhej sedmiletej zmizeli na hodinu pryč a nikomu nic neřekli.

Rakouský tatínek ještě zůstal v beach klubu a já jela s dětmi zpátky. Samozřejmě se to neobešlo bez scén. Už ani nevím proč, ale Luis měl obrovskej záchvat vzteku, kdy kolem sebe kopal, mlátil a pokoušel se mě i Piu kousnout. Během jízdy se naštěstí uklidnil, ale nebyl na mě o nic příjemnější. Holky chtěli uvařit palačinky, Luis tvrdil, že nemá hlad a odmítal si dát večeři. A tvrdil, že hlad nemá ani Lorenzo, i když podle jeho výrazu to vypadalo, že se spíš bojí Luisovi odporovat.

Nakonec si dali palačinky všichni včetně Luise a nejvíc jich spořádal nejmladší Lorenzo. Pak ještě dorazili kluci od sousedů, takže jsem měla doma 6 dětí.

Koukáme na telku :) 

A kolem půl 10 dorazila rakouská maminka. Byla očividně ve špatné náladě a v kombinací s její puntičkářskou povahou...

"Proč tady řve ta televize, když Pia chce spát, proč není uklizená koupelna, jak to že na šňůře visí prádlo..."

A pak když i Luis odešel spát, tak jsem dostala vynadáno ještě jednou. Poměrně jednostranná debata (já jenom mlčela a přikyvovala a omlouvala jsem se) na téma "Jak si to představuju odjet se člunem a nechat malý kluky bez dozoru" začala. Spát jsem šla naprosto bez nálady jenom s přáním být už doma.

Ráno jsem se probudila už v půl 7 s o nic lepší náladou. Pak na mě ale rakouský tatínek po snídani mrknul a řekl ať si z toho nic nedělám, že jemu rakouská maminka vynadala taky :D. Tak jsem se pak ještě jednou omluvila, rozhodla jsem se konečně Luise napráskat, že mi říká Arschloch a teď už je zas všechno v pohodě. A Luis se mi dokonce přišel omluvit :).

Soutěž nesoutěž + grilovačka

Včera jsem vstávala v půl 7, protože jsme s Luisem jeli na soutěž skoků na lyžích. Cestu do Villachu po dálnici jsem si natrénovala už ve čtvrtek a kupodivu jsem se neztratila a ani jsem nemusela mít zapnutou GPSku. Luis byl po ránu zase příjemnej jako osina v zadku. Už mi sice přestal nadávat anglicky ale začal německy - asi usoudil, že mu se svojí němčinou budu rozumět, když mi řekne Arschloch (Arsch = zadek, Loch = díra). Pak dodal, že někoho, kdo je Arschloch, on poslouchat nebude a fláknul mě knížkou. Když jsme dojeli na místo, tak mi Luis řekl, ať jdu od něj pryč, tak jsem si vyndala knížku a čekala jsem, kdy přijde na řadu se skákáním. Dala jsem si čokoládovou tyčinku na zlepšení nálady (ještěže první rodinka nakupuje i normální věci, kdybych se měla stravovat jenom u rodinky číslo 2 tak bych si mohla dát na uklidnění leda mrkev, protože čokoláda se u nich nevyskytuje) a čekala jsem. Po třech hodinách konečně dorazil Luisův trenér. Luis za ním hned běžel, chvilku si povídali načež trenér dostal skoro záchvat smíchu. Dozvěděli jsme se, že jsme tam úplně zbytečně. Soutěžili jenom starší kluci nad 15 let, ti mladší se mohli tak akorát dívat. A že se bylo na co dívat, protože soutěžící byli pěkně namakaný a když odnášeli lyže k lanovce, tak si většinou sundali kombinézu do půli těla, ale to asi Luis moc neocenil, a tak jsme se sbalili a jeli jsme domů. 

Tak aspoň fotka z tréninku, když nevyšla soutěž :)

Po obědě (zase jsem ukázala svoje perfektní kuchařské schopnosti - byla pizza z mrazáku :D) jsme jeli ke známým do Klagenfurtu, kde už byla od rána Pia, která s náma nechtěla jet na soutěž do Villachu. Luis se hned připojil k Lorenzovi - sedmiletýmu klukovi - ve hraní Minecraftu a Pia s Lorenzovou sestrou Lili natáčely videa na Ipad nebo Ipod - nejsem si jistá, prostě tablet co má na sobě nakreslený jablko :D. Holky ze mě udělaly hlavního kameramana, skákaly do bazénu (kdo bydlí dál jak kilometr od jezera tady prostě musí mít bazén) a dělaly, že u toho zpívají a fakt jsme se u toho nasmály. 

Holky pak odjely s Liliiným tatínkem na nákup, a když už nikdo neokupoval bazén, tak dokonce kluci odložili mobily a šli se taky vykoupat. Nebo spíš zahájili bitvu s vodníma pistolema - oni dva proti mně. Radši jsem vlezla do bazénu, a protože už nemělo cenu na mě stříkat vodu, když jsem byla celá mokrá, tak se Luis rozhodl hru trochu upgradovat - aneb ulov rybu v bazénu. Pistoli zahodil, někde vyhrabal síťku na rybky a házel jí po mě jako harpunu. První zásah do zad jsem vážně nečekala, pak jsem mu to zakázala :D.

Konečně mám taky fotku s dětma, i když Luis z focení moc nadšenej nebyl :D

A večer byla grilovačka - prostě luxus. Klobásky, vepřový, kuřecí, bramborovej salát... Zpátky jsme dorazili asi v půl 11 a aby toho nebylo málo tak po pěti minutách strávených doma vypadl proud. Luis si svítil baterkou do obličeje a dělal strašidelný ksichty a jakmile jsme zapálili všechny svíčky, tak proud zase naskočil a my jsme šli spát. Shrnutí - super den, s krásným počasím a skvělým jídlem - škoda, že už léto končí.

Už jen dva týdny...

Takže osmej tejden je za mnou... Předtím jsem odpočítávala dny, protože jsem se těšila domů a teď bych tady nejradši ještě zůstala :D. Teď sem nepíšu tak často jako předtím, takže zase shrnu, co se během posledních dnů stalo.

Rodinka číslo 2 byla až do včerejška ve Vídni, a tak jsem byla jen u rodinky číslo 1. Jenomže Omar, kterej pracuje u sousedů je teď nemocnej, takže jsem tak trochu hlídala i ty jejich kluky - Paula a Maxe. Luis a Paul milujou fotbal (na rozdíl ode mě) a usmysleli si, že jim nestačí zahrada, ale chtěli by hrát na hřišti s brankama. Po čtvrthodině dohadování, kdy zjistili, že Omar je nemocnej a ani jeden jejich táta nemůže, mi oznámili, že jedu s nima - no jo, byla jsem poslední možnost (trošku se mi vrátily vzpomínky, kdy se při tělocviku rozdělovali lidi do týmů a já vždycky zůstala poslední :D). 

Když jsme byli na místě, tak mě kluci strčili do brány a já jsem se pokoušela chytat jejich míče. Kupodivu mě netrefili ani jednou do hlavy - naštěstí, protože mě nenapadlo vzít si čočky a nevím, jak by to moje brejle přežily. Za chvíli přišel na hřiště nějakej cizí chlápek, a tak se ho kluci zeptali jestli nechce hrát s náma. Byla jsem vysvobozená z brány, jupíí. Po tom, co jsem první míč kopla do křoví, který bylo asi 20 metrů od místa, na který jsem mířila, se mi začalo záhadně dařit a dokonce jsem vyhrála v počtu danejch gólů - Luis teda tvrdil, že to bylo tím, že jsem se tomu chlápkovi líbila, a proto nechal moje míče projít, ale já si fakt myslím, že jsem hrála dobře :D. Nakonec dorazili ještě další 4 kluci, takže jsme hráli proti sobě a musím říct, že to nebylo zas až tak hrozný a během hry jsem dokonce dala gól! 

Ve fotbalu jsme pokračovali i další den. Kluci měli trénink ve Veldenu a já jsem je tam měla odvézt autem, co patří sousedům - miniautíčko, který má řadící páku a nemá navigaci. Našla jsem to bez problémů - naštěstí mě navigoval Paul, protože když mi naposled cestu popisovat Luis, tak jsme se ztratili. A chcíplo mi to jenom třikrát :D - při zpáteční cestě jsme byli v koloně a já se musela rozjíždět do kopce (moje slabá stránka). Ještě se mi nepodařilo zařadit zpátečku, ale zvládla jsem zaparkovat i bez couvání. 

Takže jsem hodinu a půl pozorovala kluky, jak hrajou... Dobře 

nebudu kecat, vzala jsem si s sebou knížku a četla jsem si :D.

Teď k mému dalšímu sportovnímu úspěchu - uplavala jsem 350 metrů bez pauzy! Asi jsem konečně zjistila, kde jsem během těch šesti let (jo naučila jsem se plavat až v 15 :D) dělala chybu. Začala jsem totiž během plavání dejchat. Předtím jsem se vždycky nadechla, zadržela dech a nadechla jsem se znovu, až když mi došel kyslík. Asi to nebylo moc efektivní, protože jsem se hrozně rychle unavila. 

A aby to nebylo jenom o sportu, napíšu něco o mé oblíbené činnosti - vaření (teda spíš, když někdo něco uvaří a já to pak sním). Rakouská maminka našla obrovský bedly, když byla běhat (no já byla asi pětkrát a pak mě ta touha žít zdravě přešla :D) a udělala z nich houbový řízky, který jsme měli dneska už podruhý k obědu a byly luxusní. 

V pozadí jsou moje nohy, aby bylo vidět jak jsou ty houby obrovský :D

Takže - už jenom 14 dní... Asi mi to Rakousko bude vážně chybět :D. 

Mezinárodní žranice

Teď nebudu psát o dětech, protože je to pořád to samý. Většinou se hádají. Třeba dneska ztropila Pia scénu. při který asi pětkrát práskla dveřma, mrskla myší od počítače přes celou místnost a vřískala na rakouskýho tatínka a to jenom proto, že jí zakázal dívat se v obýváku na televizi. Občas mě ale i mile překvapí. Měli jsme návštěvu, takže u nás bylo asi 6 dětí, všechny si hrály venku, dělaly, že po sobě střílí deštníkama, schovávaly se v bunkru a nechtěly si hrát s mobilama. A u rodinky č. 2 jsme s holkama skládaly lodičky a pak je pouštěly na jezeře - taky bez mobilů :D.

A teď k tomu o čem chci dneska psát. Sousedi měli mít od začátku prázdnin au-pair, ale nakonec z toho sešlo, a tak jim teď hlídá děti jeden uprchlík ze Sýrie Omar (i když rakušáci to vyslovují Oma a to německy znamená babička :D). Nejradši bych si s ním prohodila místo, protože Paul s Maxem se s Luisem nedají srovnávat, jsou hodný, chytrý, přátelský a nemají potřebu nikomu říkat, že ho nesnášejí. Omar má tady i část rodiny a ta dnes pořádala něco jako grilovačku pro lidi z okolí. Byla to taková milá mezinárodní akce - lidi ze Sýrie, Afgánistánu a samozřejmě i Rakouska (a Česka - byla jsem jedinej zástupce naší země :D). Cílem bylo se spřátelit a hlavně se dobře najíst arabskejch specialit.

Takže ve zkratce - jsem přežraná... totálně... mám pocit, že mi jsou malý kalhoty :D. Nepamatuju si, jak se všechna ta jídla jmenovala, ale doufám, že k nim seženu recepty. A taky jsem ocenila, že se to jí rukama. Už mi lezlo krkem, jak musím u rakouský rodinky dodržovat etiketu, u jídla se nehrbit a nemít lokty na stole. 

Bohužel jsem nic nevyfotila, protože mi to bylo trochu blbý, tak alespoň 

fotka z internetu - takhle vypadá syrskej kebab - mletý maso na špejli :)

A ty lidi byli fakt hrozně milý. Sice když mluvili mezi sebou, tak to spíš připomínalo hádku podobně jako u Italů, ale Omar říkal, že kdyby se někdo doopravdy začal hádat, tak by kolem lítaly talíře nebo židle :D. Hostitelka - starší paní zahalená v šátku - pobíhala kolem, pořád se ptala, jestli někomu něco nechybí a u toho se věnovala dětem, který jí běhaly pod nohama. Většina chlapů zase stála u grilu a předháněli se v otáčení masa a taky v tom, kdo toho víc sní. Nakonec přišla vodnice (německy to zní dost vtipně [šiša]), tu jsem si nedala, ale pěkně to vonělo. 

Asi budu muset trochu přehodnotit svoje názory na muslimy. Ne že bych byla někdy rasistická, ale tohle mi rozšířilo obzory :). 

Rodinka 1 vs rodinka 2

Teď nějak nemám o čem psát. Dopoledne a večer pomáhám u rodiny číslo 1, po obědě u rodiny číslo 2. Začínám mít pocit, že Luis není zas až tak strašnej. Doufám, že to teď nezakřiknu, ale poslední dny se chová skoro slušně, dokonce se mnou i blbnul a přetlačovali jsme se nohama na gauči. Teď je tu navíc na týden kamarádka Pii, takže děti mají o zábavu postaráno a většinou mě ani nepotřebují. U druhý rodinky se starám hlavně o mladší Gábinku. Neposlechne nikoho, s oblibou přijde za tatínkem a začne ho plácat po zadku nebo do něj kopat. Ten se tomu jenom směje, ona si myslí, že to je v pořádku, a pak to zkouší i na mě. Zatím pomáhá plesknout jí přes ruku a teď mám navíc od maminky povoleno ji zavřít do kumbálu k pračce, když bude zlobit :D (že by si uvědomili, že se někde v procesu výchovy stala chyba?). Jediná věc, která jí spolehlivě umlčí je tablet. Ale když jsem tam já, tak mám za úkol ji zabavit a třeba s ní jít ven, aby jenom nečuměla na seriály a pohádky. Už jsem vzdala napomínat jí, ať neleze na stůl, plot apod., protože rodiče jí to stejně dovolí a já ten řev: "Ale máma říkala, že můžu," poslouchat nechci. 

A práce v domácnosti? Obě rodiny jsou naprosto rozdílný. Rakouská maminka č. 1 je hrozná puntičkářka, dnes tu byly uklízečky a ona po nich ještě vytřela schody, protože se jí zdály špinavý. Je pro mě proto těžký být iniciativní a koukat kolem sebe, co bych uklidila. Normálně jsem totiž hrozná bordelářka a moje máma říká, že kdyby uprostřed kuchyně leželo hovno, tak ho obejdu a nechám to tam (což samozřejmě není pravda :D). Rodiče jsou na děti docela přísný (i když to občas není vidět, podle toho, jak děti zlobí), ale je vidět, že se mají rádi, a vždycky když rodiče odchází pryč, tak dětem dají pusu na rozloučenou.

 Děti první rodinky mají doma super hry - tohle je magnetickej fotbálek

Druhá rodinka je poněkud línější a nepořádek je většinou všude. Holky mají špinavý oblečení... Ne že by neprali, ale ty skvrny už jsou tak zažraný, že nejdou dolů. Podobně vypadají jejich povlečení a hračky. A na všechno mají lidi. Uklízečku, jídlo si často nechávají dovézt, prádlo na žehlení taky vozí pryč a na hlídání dětí mají mě. Tatínek je naprosto nepoužitelnej, většinou si pouští televizi, je na mobilu anebo venku s kolem - když si náhodou hraje s Gábinkou, tak se akorát navzájem plácají. Maminka zase pořád pracuje, sedí u počítače, píše maily a hluk kolem sebe totálně ignoruje. No vím, že takhle rozhodně jednou žít nechci. 

Děti druhý rodinky tolik her nemají (možná je mají v Austrálii), takže nejoblíbenější zábava je tablet

Takže pro mě je tohle skvělá zkušenost a pokusím se ze svých dětí (pokud najdu někoho s kým bych je chtěla mít :D) nevychovat takový spratky.

Konečně volno!

Minulej tejden mi dal fakt zabrat. Navíc jsem strávila víc času u rodiny číslo 2 a připadala jsem si trochu provinile, že u rodiny číslo 1 skoro nic nedělám, což mi potvrdila i rakouská maminka, když mi na mou otázku jestli mám s něčím pomoct, kousavě odpověděla:

"Vždycky je nějaká práce." 

A jéje, co jsem zase neudělala? Prý jsem nechala nepořádek v kuchyni a v obýváku a byla by ráda, kdyby mi nemusela pořád říkat, co mám dělat a byla iniciativní. Luis využil příležitosti, aby mi řekl, že mě nesnáší a že mě nesnáší i zbytek rodiny. No z Luise jsem si nic nedělala, ale z rozhovoru s rakouskou maminkou jsem radost neměla a už jsem chtěla být nejradši doma. Tak jsem vydrhla koupelnu, další den vysála a pro děti uvařila palačinky k obědu. Musím se pochválit, jsem teď fakt machr v dělání palačinek - udělala jsem jich 11 s tím, že to pro tři lidi bude stačit - nakonec je všechny snědly děti, tak jsem si musela pro sebe přidělat. 

A předevčírem i dnes jsem dětem vařila večeři a byla s nimi celý večer, tak se to snad s rakouskou maminkou číslo 1 urovnalo. 

Včera hned po brunchi - něco mezi snídaní a obědem (čerstvý pečivo, jahody, meruňky, vajíčka, párečky, šunka) jsem dostala den volna u obou rodin, a protože tady moc jím (a užírám dětem sladkosti - když já prostě M&M's miluju), tak jsem objela jezero na kole a tentokrát mi těch 40 km zabralo jenom dvě a půl hodiny :D (ne fakt nechápu, že to tady všichni zvládají za hodinu u půl). Pak jsem dojela na pláž, lehla jsem si na molo a užívala jsem si sluníčka, protože za poslední dva týdny ho tady moc nebylo. Dočetla jsem dalšího Harryho a vrhla jsem se na čtvrtej díl. 

A dnešek byl taky pohodovej. K obědu jsme grilovali a toho se vždycky ujme tatínek, který mě požádal, ať akorát prostřu stůl. Ještě ze srandy prohlásil, že je jedno jak to udělám, protože stejně přijde maminka a předělá to po mě (je to hrozná puntičkářka), ale to se kupodivu nestalo. Odpoledne jsem zase měla volno na opalování a čtení a teď jsem s dětmi sama doma. Pia už leží v posteli a já se psychicky připravuju na "uspávání Luise", kterej jako obvykle odmítá jít spát. Ale už jenom 22 dní a pak odjedu :). 

Au pair = levná pracovní síla

Rodinka číslo jedna si na dnešek naplánovala výlet - Bergsteigen. Steigen znamená stoupat. V domnění, že to celé bude spočívat v chození po horách jsem v rámci svého nového sportovního já (který tady začalo žrát nutellu rovnou ze skleničky, i když to dřív považovalo za barbarství - občas prostě potřebuju čokoládu na nervy :D) prohlásila, že s nimi ráda půjdu, protože lezení po horách je má oblíbená činnost. Rakouský tatínek na mě nedůvěřivě koukal a pak dodal, že to je Klettern (šplhání). Trošku mě to znejistilo, ale stále jsem tvrdila, že to není žádnej problém. Potom jsem si to pro jistotu našla ve slovníku a trochu mě to šokovalo - Bergsteigen je totiž horolezectví. Naštěstí jsem měla s rakouským tatínkem ještě jeden rozhovor, protože mi moje horolezecké zkušenosti moc nevěřil a protentokrát jsme radši mluvili anglicky - jo slovíčko climbing znám :D. Tak jsme oba usoudili, že bude lepší, když s nima na výlet nepojedu vzhledem k tomu, že jsem naprostej začátečník (když jsme lezli ve škole na horolezecký stěně tak jsem se nedostala výš než metr nad žíněnku :D). Tak jsem u rodinky číslo 1 dostala den volna (teda až po tom, co jsem vysála první a druhý patro a pověsila prádlo) a šla jsem pracovat k druhé rodince.

Hned na úvod jsem byla zavalena úkoly jako umýt ledničku (něco se tam vylilo, nemohla bys to prosím uklidit?), převlíct postel (no holky už v tý špíně nemůžou dál spát), uvařit oběd (nemohla bys zatím pohlídat ty brambory, já se jenom skočím s holkama vykoupat), pověsit prádlo (za chvilku dopere pračka)... Ale mě to nevadilo, zjistila jsem, že radši uklízím než si hraju s dětma :D. Po mém druhém obědě (to je tak když člověk pracuje u dvou rodin) přijela babička a odvezla si holky k sobě, protože rodiče pořádali velkou večeři pro 15 lidí, akorát na rozdíl od první rodiny si všechno objednali. Ptala jsem se kolik to stálo.

"Není to tak hrozný. Já vlastně ani nevím, kolik za to zaplatíme. Sto euro za přivezení a pak je nějakej paušál na každýho člověka."

No mám takovej pocit, že to bude stát víc, než mi dají za celej měsíc :D. Tak jsem ještě vyleštila zrcadlo a zapatlaný okna, protože Gábinka s oblibou dělá otisky na lesklejch plochách a ještě radši na ně prská a plive a v půl šestý mi volala rodinka číslo 1, jestli můžu přijít zpátky k nim, protože mě zase potřebujou. 

Hned jak jsem přijela, tak jsem povlíkla 4 postele pro návštěvu, co tu bude spát. Rodiče i s návštěvou odešli do restaurace a nechali mi tu 4 děti na starost. Tak jsem jim uvařila špagety (už je umím aldente a Luis si nestěžuje, že jsou moc měkký :D) a teď koukáme na Vzhůru do oblak. Všechny děti leží na gauči skoro v objetí, nikdo se tu nehádá, no co víc si přát? 

PS: Zakřikla jsem to. Luis mi zase řekl, že mě nesnáší, flákl mě a a taky kopl,  protože jsem chtěla, aby šel spát, stejně jako ostatní a pětiletej Samuel brečí, protože chce, aby jeho sestra spala vedle něj, a to ona odmítá.

Silně uvažuju o koupi protihlukových sluchátek...

Když mi Luis říkal, ať si půjčím jeho sluchátka, až půjdu hlídat k druhé rodince, tak jsem se jenom smála. Třetí den u nich jsem ale zjistila, že by se vážně hodily. Překvapivě chtěly holky zase uvařit palačinky. Že nemají mlíko jsem si už zvykla, ale bez mouky palačinky fakt nezvládám a tak byly špagety. To se ještě obešlo bez scén.

Hlavně, že mají v ledničce 6 flašek, ale najít tam něco z čeho by se dalo vařit, je oříšek.

Vyndala jsem holkám kelímky, abych jim nalila vodu, ale Ria (ta starší) šla a vzala si porcelánovej hrneček. A Gábinka hned, že ho chce taky. Ten, kterej jsem jí podala se jí nelíbil, další taky ne. Prostě si ho chtěla vzít sama a začala se škrábat na linku. Řekla jsem, že tam rozhodně nepoleze, že jí klidně zvednu, ale stát na lince se nesmí. A pak začal řev... Desetkrát se pokusila tam vylézt a já jí desetkrát vzala a postavila na zem. Mezitím ze sebe vydávala zvuk o hlasitosti přinejmenším 150 decibelů (mimochodem výstřel děla z bezprostřední blízkosti má 140 dB, jak jsem teď zjistila :D). Její tatínek byl zrovna ve sprše, přihnal se do kuchyně jenom v ručníku, protože si myslel, že tam Gábinku přinejmenším někdo vraždí. Vysvětlila jsem mu to (naštěstí říkal, že jsem se zachovala dobře a že lézt na linku je nebezpečný) a on šoupnul Gábinku do ložnice, aby se tam vyřvala bez diváků. 

Pak už jsem naštěstí jela domů. A další den jsme měli hádku i u první rodinky. Luis má pořád zakázanej tablet, mobil a počítač. Když rodiče zmizí, tak ho většinou nechám dívat se na videa, abych měla klid. Včera byla ale doma i Pia, a jak je známo, tak na sebe sourozenci hrozně rádi žalujou (jo znám to z vlastní zkušenosti :D). 

Pia: "Víš, že nesmíš na počítač."

Luis: "No a co."

Zapojila jsem se do diskuze (nebo spíš už hádky), a Luisovi jsem řekla, že by od toho notebooku měl jít pryč. Pia se mu ještě chvilku škodolibě vysmívala tak se Luis rozhodl vyřešit to tou méně diplomatickou cestou a začal do ní kopat (mimochodem, nevyplácí se prát se s někým, kdo je o tři hlavy vyšší). Pokusila jsem se ho odtáhnout, a tak se snažil fláknout a kopnout i mě. Jsem vážně machr v uhýbání (jo základka a hraní vybíjený mě vycvičily - vždycky se mi dařilo držet se co nejdál od míče, protože jakejkoliv pokus o chycení většinou končil míčem v mým obličeji), takže Luis místo mě praštil do stolu a pak k tomu ještě začal brečet. S Piou jsme to vzdaly a Luis se šel znovu koukat na videa. Pia ho samozřejmě hned naprášila tatínkovi, když přišel, a Luis se mi musel jít omluvit a podat mi ruku (ááá ten vítězoslavný pocit - a máš to spratku). 

Tohle je teda focený jindy, ale tak nějak to vypadalo :D

Asi tak po hodině jsem šla hlídat zase holky. Pršelo, zrovna přišla uklízečka (jo taky maj uklízečku, ale ta asi neuklízí prach pod postelí, když jsem to musela dělat já), a tatínek usoudil, že tam holky moc zlobí a poslal nás ven (chtěl se v klidu dívat na olympiádu). Považovala jsem to za naprosto "geniální" nápad. Když bylo hezky, tak nechal holky sedět u tabletu, ale prší a vyžene je ven. Navíc je u nich doma jen jeden deštník.

Deštník od Chanelu pro děti? Už se ničemu nedivím :D. 

A v pozadí je portrét Rii v nadživotní velikosti.

Holky se okamžitě začaly hádat, která ponese deštník, Ria se urazila a vyběhla ven - jen tak bez mikiny. Gábinka zase chtěla jít ven jenom v žabkách a já nevěděla co dřív. Konečně jsme se vypravily a šly jsme na procházku. Ria skoro běžela, protože byla pořád uražená a Gábinku jsem musela táhnout za sebou. Pak se rozpršelo, tak jsme se vydaly zase zpátky (asi po 100 metrech). Donutila jsem Riu oblíct si mikinu (no teda spíš sako - vůbec se tady chodí doma víc "nóbl", ty děti snad ani nemaj tepláky a jsou celej den v džínách) a Gábinka trvala na tom, že s sebou vezmeme kočárek s panenkou. Úmorná hodinová vycházka začala. 

Mé obvyklé fráze:

"Gabrielo počkej, pojď se mnou pod deštníkem, prší." (pláštěnka je asi něco druhořadýho, protože se u nich doma nevyskytuje, a mikina s kapucou taky)

"Rio, nešahej na toho slimáka."

"Gábi, proč jdeš tak pomalu."

"Gábi, neutíkej pryč, jezdí tady auta."

Vrátily jsme se zpátky, zmrzlý a mokrý (a to jsem s sebou vzala ještě svůj deštník, takže jsme měly dva - ani jedna pod ním nechtěla jít). 

Kupodivu jsem nemusela vařit večeři a šly jsme se najíst k sousedům. Tatínek odjel pryč, protože měl vyzvednout maminku na letišti a já jsem měla uspat holky - další boj. 

Rie spadla pasta z kartáčku Gábince do vlasů, musela jsem jí to vyčesávat. Vlasy měla skoro ve stádiu dredů, protože se odmítá česat a nosit culík, natož když se to slepilo pastou. Pak si hodinu (nepřeháním) upravovala postýlku, mezitím jsem přečetla dvě pohádky a dokonce jsem jim zpívala ukolébavky (pak jsem prostě zpívala, co mě napadlo, jenom aby usnula). Po hodině a půl Gábinky fňukání a přemlouvání, že nechce spát a že chce mluvit s maminkou v 10 hodin konečně usnula - a Ria taky, i když s výrazem, že by svojí mladší sestru nejradši uškrtila. Skoro jsem tam vytuhla i já. 

Asi za půl hodiny přijeli rodiče, tak mi trochu zvedla náladu peněžní odměna. Dneska tam naštěstí budu jenom dvě hoďky. 

Zase si odškrtávám dny, co mám za sebou - doufám že těch zbývajících 27 dní psychicky přežiju. 

Zážitky z dnešního dne

Jsem tady už víc jak měsíc a za tu dobu, jsem si o sobě začala myslet, že jsem docela obstojná řidička. Po dnešní zkušební jízdě jsem to musela přehodnotit - jsem obstojná řidička auta s automatickou převodovkou. Nevím, kde přesně je teď mé oblíbené bílé volvo, vím jen, že není doma. Místo něho stojí před domem staré BMW - kabriolet. Takže sice můžu říct, že jsem řídila auto bez střechy, ale rozhodně se tou jízdou nemůžu chlubit. Původně jsem měla zítra odvézt Luise do Villachu na trénink skoků na lyžích, tak rakouská maminka chtěla, abych se nejdřív s tím autem projela, než mě do něj pustí i se svýma dětma. No dvakrát mi to chcíplo a vůbec jsem vypadala, že řídím snad poprvý (nebo jsem se u toho aspoň tak cítila). Ale tím líp pro mě, do Villachu po dálnici a bez navigace nemusím, prej by to bylo moc nenezpečný :D.

Odpoledne jsem šla hlídat děti k rodince číslo 2. Ještě, že jejich mamka mluví česky. Jakmile jsem kolem třetí hodiny přišla, tak na mě vychrlila seznam, co všechno musím udělat a měla jsem problém stíhat to i v češtině, natož kdyby na mě mluvila německy - vysát, poskládat prádlo, uklidit dětem pod postelí, ohřát večeři (taky nemají mikrovlnku!), uvařit omáčku k boloňskejm špagetám na zítra (ne že bych je někde kromě jídelny ve škole jedla, natož vařila), oprat salát, jít s holkama k vodě jestli budou chtít a Ria musí být před sedmou nachystaná jít na trénink vodních lyžích. Holky se mezitím snažily přesvědčit mamku, aby se mohly dívat na televizi. Ta jim to zakázala a odjela pryč. Samozřejmě se televize okamžitě, když rodičovský dozor zmizel, zapnula. 

jedna kouká na tablet, druhá na telku...

A já jsem je nechala koukat, protože kdybych si s nima ještě měla hrát, tak bych nic ze seznamu úkolů nestihla. Během úklidu (vsadím se, že tam nikdo neuklízel od tý doby, co Míša odjela) jsem z pod postele jsem vytáhla asi 20 pastelek, hračky z kinder vajíčka, žabky a tunu prachu. Zajímalo by mě, jak dlouho to tam bylo :D. Naštěstí holky nechtěly k vodě (jupí, nemusím hlídat, jestli se neutopily) a k večeři si zase poručily palačinky. 

marmeláda úplně všude jenom ne v puse :D

Mám radost, že někomu konečně chutná moje jídlo a chce si se mnou povídat. Od Luise se vždycky jenom dozvím, že jsou ty špagety moc měkký (no tak jsem prostě zvyklá nedělat to aldente, ale dokud to fakt není) a nebo že nesnáší olivovej olej, po tom co jsem mu na něm ohřála těstoviny. Ale s Luisem je to poslední dobou taky docela v pohodě. Mám pocit, že mě trochu lituje, že musím holky hlídat, protože je nesnáší. Když jsem mu říkala, že to zas není tak hrozný, tak se smál a odpověděl, že to bude tím, že už jsem si zvykla na něj a že mě na takový situace jeho chování připravilo :D. 

Zítra zase hlídám u obou rodin, tak teď půjdu spát (jo užívám si plno spánku než začne zas škola :D). Tak dobrou :).

Villacher Kirchtag

Včera byly rodiče doma a já jsem tím pádem měla volný večer a vlastně i odpoledne. Chvíli jsem si hrála s Luisem, ale po tom, co jsem si vzala z pytlíku dva bonbony a on mě fláknul klackem, kterej držel v ruce jsem se naštvala a šla jsem si číst (jo a ty bonbony jsem si pak dala tajně, když zapomněl otevřenej pytlík na stole). Plánovala jsem si poklidný večer s Harry Potterem. Pak ale zavolal rakouskému tatínkovi jeho synovec Klemens (nemám páru, jestli se to píše takhle), že je ve Villachu, kde zrovna probíhají slavnosti a jestli se k němu nechci připojit. Sice jsem ho viděla jenom jednou, ale řekla jsem si, že neuškodí bejt trochu spontánní. Tatínek mě hodil na vlak, dal mi 20 € jako kapesný (fakt tu rodinu miluju :D) a během půl hodiny od telefonátu jsem byla tam.

Ve Villachu probíhá už sedmej den Villacher Kirchtag. Nevím jak to popsat - je to něco mezi městskejma slavnostma, matějskou a staročeskejma májema. Na nádraží mě vyzvedl Klemens a vyrazili jsme do centra dění. Je to stejnej vtipálek jako jeho strýček. Hned na úvod se mi pochlubil, co všechno umí říct česky - Ahoj, Jak se máš a Mám v Eiffelovku v kalhotech :D. O víkendu byl placenej vstup, ale Klemens někde našel placku, která byla místo vstupenky, tak jsem ušetřila 11 € (stačí, že jsem dala 12 € za cestu vlakem, a to to je dohromady tak 55 km).

moje vstupenka

Bylo tam narváno a skoro všichni na sobě měli tradiční kožený kalhoty nebo dirndl (šaty). Stánky, kolotoče, pódia, autodromy... Byla jsem i tak trochu donucena (a pozvána) na jednu atrakci, radši jsem si sundala brejle, když jsem viděla, jak všemožně se to otáčí. Klemens to neudělal (jo je taky bez brejlí úplně slepej) a musel si je celou dobu přidržovat na nose :D.

kvalitní noční foto :D

Během večera jsem se seznámila asi s 15 lidma a okamžitě do pěti minut (v tom lepším případě) jsem zase jejich jména zapomněla. Klemens se rozhodl dělat mi dohazovače (takže jsme si zahráli hru: Úúúž se znáš s Luckou?) akorát na to byl až moc opilej (a já moc málo, i když se to snažil napravit). A zjistila jsem, že mi docela chutná radler, ale myslím, že v Čechách by na mě někteří hospodský koukali dost nenávistně, kdybych si chtěla do piva nalít sprite :D.
Svoje předsevzetí nepřežírat jsem zabila půlnočním kuřetem (jíst kuřecí křidýlka a pozorovat ohňostroj - prostě nádhera).

A z Villachu jsme nakonec odjeli až v půl 3. Zavolali jsme si soukromé taxi - maminku Klemense (protože chytnout taxík bylo naprosto nemožný - pokaždý, když nějakej přijel a zastavil, tak se k němu nahrnulo dvacet lidí a překřikovali se, kdo taxikáři zaplatí nejvíc). Ještě jsme si dali jednu "půlnoční svačinku" ve tři ráno a já přespala u nich na gauči. Ráno jsem zase jela vlakem domů, sice trochu nevyspaná, ale odpočinula jsem si od dětí. Od pondělka už mi totiž začne "dvojitá směna" se dvěma rodinami, tak jsem odreagování potřebovala :).

Dvě práce? Proč ne!

Jak už jsem psala, kamarádi mojí rodinky mají taky au-pair z Čech. Teda spíš měli. Po třech týdnech to tady vzdala a odjela domů, což je vážně škoda, protože jsme se tady viděly jen třikrát a stihly jsme akorát jeden výlet na rozhlednu. A mě se hned ten den, kdy Míša odjela, zeptala rakouská maminka, jestli bych si nechtěla přivydělat a hlídat děti i u jejich kamarádů, když mě zrovna nebude potřebovat. No proč ne, řekla jsem si. A tak jsem byla včera večer poprvý u své nové rodinky číslo 2.

Trošku je popíšu, protože to nejsou obyčejní Rakušáci. Maminka pochází z Čech a když jí bylo 6, tak emigrovala s rodiči sem k Wörthersee. Tatínek je z Rakouska, ale celá rodina přes rok bydlí v Austrálii. Patří jim tam dům a u Wörthersee mají byt.

Kdo by nechtěl mít takovejhle výhled z balkonu? :) To jsem teda nefotila 

já včera, protože přes ten slejvák, jakej byl, skoro nebylo vidět ven.

Mají dvě holčičky - Rie je osm a Gábince čtyři. Holky mluví anglicky, německy a trochu česky a já s nimi mám jejich češtinu zlepšovat. Vypadá to tak, že já mluvím česky a ony mi odpovídají v angličtině :D. Míša mi říkala, že holky pořád brečí a hádají se. Moje podezření, že to nebude úplná brnkačka, mi potvrdila i Pia. Bydlela u nich totiž tři měsíce v Austrálii a chodila tam do školy (už konečně vím, proč mluví taky dobře anglicky a v září přestupuje na mezinárodní školu, kde bude mít všechny předměty v angličtině stejně jako Luis). Říkala, že holky jsou rozmazlený, rodiče mají hodně peněz a prostě jim koupí, co si zamanou. 

Ptala jsem se i Luise, co by mi doporučil, abych to s holkama přežila. Někam zmizel a za chvilku se vrátil se sluchátky, který používá, když hraje na bicí. Normálně jsem dostala záchvat smíchu. Prej by to on bez sluchátek nepřežil.

V 18:30 jsem měla nastoupit. Před čtvrtou si ale Luis usmyslel, že nutně potřebuje do kina. Má teď měsíc zakázanej tablet a mobil (ztratil svůj neopren a utratil 150 € za hru - to je můj týden a půl práce tady!) a trošku se nudí, když je venku hnusně. Tak nám maminka koupila dva lístky na Tajný život mazlíčků a jeli jsme do Villachu - jenom já s Luisem, aby "chudáček" neměl dlouhou chvíli. Věděli jsme, že přijdeme pozdě, ale Luis řekl, že mu to nevadí. Nakonec jsme prošvihli asi 20 minut filmu (no trošku jsem bloudila, ale tím jsem ztratila jen pět minut). Luis byl při zpáteční cestě otrávenej, ale já byla ráda, že je zticha, protože pršelo tak, že mi to skoro nebraly stěrače puštěný na plnej výkon. Domů jsme dorazili ve čtvrt na sedm, nestihla jsem se ani navečeřet a jela jsem k nové rodince (naštěstí jsem si mohla zase vzít auto, protože pršelo snad ještě víc a kilometr pěšky se mi opravdu nechtělo). Rodiče číslo 2, totiž šli na večeři a holky neměl kdo hlídat. Dorazila jsem do velkýho zmatku. Rodiče pobíhali sem tam, Ria (jo ta osmiletá) brečela, že nechce, aby šli pryč. Navíc ještě holky nic nevečeřely. Tak jsem se nabídla, že udělám palačinky a rodiče nás nechali o samotě. 

Večer dopadl nad moje očekávání. Gábinka mi dokonce pomáhala při vaření, rozklepávala vajíčka, míchala těsto a prostřela stůl. Palačinky měly úspěch, i když jsem měla trochu problém se surovinami. Musela jsem pancakes, jak jim říkaly holky, smažit na másle (prej mají jenom olivovej olej) a místo mlíka, který neměli, jsem tam dala šlehačku a trochu vody. 

Holky nebrečely, Gábinka si ode mě nechala i vyčistit zuby a v devět už ležely v posteli. Přečetla jsem jim pohádku a ony si se mnou ještě chtěly povídat (jo je to nezvyk oproti Luisovi, kterej na všechno většinou odpovídá No nebo Something). 

Zase je budu hlídat v pondělí večer, tak doufám, že to proběhne stejně hladce jako včera. Třeba si mě jenom oťukávaly a ten pravej brajgl teprve přijde. 

Vysvědčení

Včera jsem dostala vysvědčení. Po dvou letech mám konečně další papír, kterým se můžu chlubit. Sice bez známky, ale je tam moje úroveň B2. Je trošku ironický, že z angličtiny, kterou umím líp než němčinu, žádnej certifikát kromě maturitního vysvědčení nemám. A státní maturita z angličtiny byla trochu výsměch. Neříkám, že vypracovat si 25 témat byla nějaká odpočinková činnost, ale test byl fakt primitivní a hlavně to byl level B1. 

V kurzu jsem poznala hodně zajímavejch lidí z celýho světa. Vlastně jsem si tam našla kamarádky rychleji, než když jsem přišla na vejšku. Rakouský tatínek se mě ještě několikrát zeptal jestli tam jsou i pěkní chlapi a jestli jsem si tam někoho nenašla :D. Musela jsem ho zklamat. Jedinej mýho věku tam byl kluk z Bosny, muslim. Ne že bych byla vyloženě rasistická, ale když říkal, že v Bosně je normální, když má muž doma třeba tři nebo čtyři ženy a všichni žijou dohromady, tak mě to dost odradilo. 

A kurz samotnej byl super. Zlepšila jsem se v němčině, konečně umím používat podmiňovací způsob a naučila jsem se nový slovíčka a fráze. V němčině taky říkají, že je jim něco buřt a i slovíčko giftig (jedovatý) tu používám často - Luisovi je sice 9, ale nějak ho nenapadlo, že by ty modrý bobule na keři neměl jíst (no jalovec sice není jedovatej, ale doufám, že ho ta hořká chuť odnaučila trhat něco, co nezná). 

Jeden učitel si s sebou na hodiny nosil i mikrofon a vytvořili jsme společně něco jako rozhlasovou hru, kterou nám pak všem poslal na e-mail, ale tady to zveřejňovat vážně nebudu :D. 

A ke konci týdne jsme psali test - poslech, čtení a sloh. Psaní úvahy, doplňování slov a přiřazování článků k nadpisům byly dobrý (ještě, že jsme mohli používat slovník :D), ale poslech byl dost katastrofickej. Z deseti odpovědí jsem věděla jen dvě a zbytek jsem tipla. O to větší překvapení bylo, když jsem tam měla jen jednu chybu a to ještě tam, kde jsem si myslela, že si jsem jistá. Asi si půjdu vsadit sportku, protože takový štěstí se mi většinou vyhejbá. Dokonce i když půlku dní v posledních dvou týdnech propršelo a já jezdila do školy na kole, tak jsem ani jednou nezmokla. 

Teď by to ještě chtělo kurz angličtiny. Třeba si na příští rok najdu další bohatý sponzory, kteří mi ho zaplatí :D. Prozatím mi bude muset stačit čtení anglickejch knížek. 

Prostřeno podomácku - rakouská verze

Doma jsme si nikdy nepotrpěli na návštěvy. Občas si u nás mámy kamarádky daly kafe, ale nikdy se nezdržely na večeři.Tady jsou hosti pečený vařený, jenom za poslední týden tady večeřelo osm cizích lidí.

Grilovačky mám ráda, ale takovou večeři jako včera jsem ještě nezažila. Rakouská maminka mi, hned jak jsem odpoledne přišla z kurzu řekla, že bude potřebovat mojí pomoc, protože přijde několik jejich přátel.

Teď už jsem si i jistá, že příbory se kterýma jíme jsou fakt stříbrný. Na čištění stříbra tady mají dokonce speciální přípravek - nevím, co za chemickou sloučeninu v tom bylo, ale pálilo to když jsem do toho strčila prsty :D. Takže jsem celý odpoledne leštila příbory, skleničky a pak i čistila houby a salát. Salát s květy macešek jsem taky ještě nejedla, myslím že doma by mi máma vynadala, že jí žeru její okrasnou zahrádku. 

Pak začala maminka připravovat domácí špagety. U nás máme taky stroj na těstoviny, ale aby z něho něco vylezlo, tak si těsto musím připravit zvlášť a pak točit, točit a točit kličkou. Samozřejmě jsme na to moc líný, a tak špagety kupujeme. Tady se prostě vajíčka a mouka hodí do přístroje a za chvíli z něj lezou nudle, špagety a prej to umí i pene.

Usoudila jsem, že když je to taková slavnostní příležitost, tak bych si mohla oblíct něco lepšího. Tak jsem na sobě měla asi po 14 dnech džíny (maminka měla šaty a tatínek košili), protože já tady chodím zásadně v kraťasech a teplákách :D. 

Stůl si radši prostřela maminka sama, protože v těchhle 

záležitostech ohledně etiky apod. mi moc nedůvěřuje :D. 

Přišla návštěva, ale já ještě před jídlem měla odvézt Piu na trénink. Než jsem odjela, tak jsem si musela připít Prosecca na uvítanou, trochu jsem protestovala, ale tady prej do 0,8 promile není problém při silniční kontrole. No docela mi spadla brada a jim taky. Nějak nemohli pochopit, že tak alkoholickej národ jako Češi nesmí řídit pod vlivem, tak jsem si jenom symbolicky cucla a jela jsem.

Začali jsme jíst v půl 7 a skončili jsme v půl 11. Během čtyř hodin jsme měli čtyři chody - salát, špagety s liškami, burgery nebo rybu (já měla obojí takže jsem vlastně snědla 5 chodů) a pak dezert. Ještě, že tady je myčka, protože mýt skoro 30 talířů by mě zabilo. I tak jsem toho musela dost vydrhnout, protože se to do ní nevešlo. Nakonec jsem padla mrtvá do postele až po půlnoci (jo to je tak, když člověk nechce dělat domácí úkoly do kurzu hned jak přijde domů a musí je psát v půl dvanáctý). Doufám, že další návštěva jen tak nepřijde, protože jinak tu přiberu aspoň pět kilo. 

Jak jsme byli na houbách

Ráda houbařím a ještě radši houby jím. Skoro každý týden tady máme k večeři nebo k obědu lišky a dokonce jsme je i grilovali. Chutnají fakt luxusně, a když jsem rodince říkala, že v Čechách jsem nikdy při hledání hub lišku nenašla, tak mi slíbili, že mě vezmou do houbařskýho ráje. A protože minulej tejden kromě dvou dnů pršelo, tak jsme včera vyrazili do lesa. 

Vyjeli jsme do hor. Nemůžu říct, že by rakouský tatínek řídil nebezpečně, každopádně klidná jízda serpentýnami vypadá trochu jinak. Pia se rozhodla s námi nejít, a tak vedle mě seděl jenom Luis. Během jízdy mírně zezelenal a já jsem taky přemejšlela jestli se můj oběd nechce podívat na svět ještě jednou. 

"Není vám špatně tam vzadu?" zeptal se rakouský tatínek, když jsme dojeli na místo. No to se ptáš brzo, říkala jsem si, ale nakonec jsme to přežili. Od parkoviště jsme se podél sjezdovky vydali do lesa. Maminka nasadila vražedný tempo, Luis pobíhal za ní, ale já s tatínkem jsme se spíš koukali kolem sebe. Houby rostly i půl metru od cesty. Po chvilce jsme zjistili, že maminka s Luisem zmizeli, ale tatínek mě uklidnil:

"Klíče od auta mám já, když tak odjedeme bez nich :D." Během hodiny a půl jsme měli igelitky (jo tady se sbírá do igelitek) plný lišek a já jsem našla i dva modráky. 

K večeři byly špagety s liškami ale já jsem si radši 

udělala smaženici z modráků hezky počesku s vajíčkem. 

Když jsme přijeli domů tak mi rakouský tatínek říká: "Tak hodně zábavy při čištění v příštích deseti hodinách." Akorát to bohužel nebyl vtip, jak jsem si myslela :D. No včera i dneska jsem s tím strávila dohromady 4 hodiny a pořád to není hotový.

A Luis? Jako vždycky... Nejdřív byl na zabití: 

"Pojď se mnou k autu, mě to nebaví. Nesbírej už žádný houby a pojď!"

Ale jakmile jsme došli ke sjezdovce, tak tam se mnou chtěl blbnout a pak se i nechal vyfotit se svejma novejma kámoškama. Ale hru "Budeme házet kameny na krávy" jsem mu zakázala :D.