Takže osmej tejden je za mnou... Předtím jsem odpočítávala dny, protože jsem se těšila domů a teď bych tady nejradši ještě zůstala :D. Teď sem nepíšu tak často jako předtím, takže zase shrnu, co se během posledních dnů stalo.
Rodinka číslo 2 byla až do včerejška ve Vídni, a tak jsem byla jen u rodinky číslo 1. Jenomže Omar, kterej pracuje u sousedů je teď nemocnej, takže jsem tak trochu hlídala i ty jejich kluky - Paula a Maxe. Luis a Paul milujou fotbal (na rozdíl ode mě) a usmysleli si, že jim nestačí zahrada, ale chtěli by hrát na hřišti s brankama. Po čtvrthodině dohadování, kdy zjistili, že Omar je nemocnej a ani jeden jejich táta nemůže, mi oznámili, že jedu s nima - no jo, byla jsem poslední možnost (trošku se mi vrátily vzpomínky, kdy se při tělocviku rozdělovali lidi do týmů a já vždycky zůstala poslední :D).
Když jsme byli na místě, tak mě kluci strčili do brány a já jsem se pokoušela chytat jejich míče. Kupodivu mě netrefili ani jednou do hlavy - naštěstí, protože mě nenapadlo vzít si čočky a nevím, jak by to moje brejle přežily. Za chvíli přišel na hřiště nějakej cizí chlápek, a tak se ho kluci zeptali jestli nechce hrát s náma. Byla jsem vysvobozená z brány, jupíí. Po tom, co jsem první míč kopla do křoví, který bylo asi 20 metrů od místa, na který jsem mířila, se mi začalo záhadně dařit a dokonce jsem vyhrála v počtu danejch gólů - Luis teda tvrdil, že to bylo tím, že jsem se tomu chlápkovi líbila, a proto nechal moje míče projít, ale já si fakt myslím, že jsem hrála dobře :D. Nakonec dorazili ještě další 4 kluci, takže jsme hráli proti sobě a musím říct, že to nebylo zas až tak hrozný a během hry jsem dokonce dala gól!
Ve fotbalu jsme pokračovali i další den. Kluci měli trénink ve Veldenu a já jsem je tam měla odvézt autem, co patří sousedům - miniautíčko, který má řadící páku a nemá navigaci. Našla jsem to bez problémů - naštěstí mě navigoval Paul, protože když mi naposled cestu popisovat Luis, tak jsme se ztratili. A chcíplo mi to jenom třikrát :D - při zpáteční cestě jsme byli v koloně a já se musela rozjíždět do kopce (moje slabá stránka). Ještě se mi nepodařilo zařadit zpátečku, ale zvládla jsem zaparkovat i bez couvání.
Takže jsem hodinu a půl pozorovala kluky, jak hrajou... Dobře
nebudu kecat, vzala jsem si s sebou knížku a četla jsem si :D.
Teď k mému dalšímu sportovnímu úspěchu - uplavala jsem 350 metrů bez pauzy! Asi jsem konečně zjistila, kde jsem během těch šesti let (jo naučila jsem se plavat až v 15 :D) dělala chybu. Začala jsem totiž během plavání dejchat. Předtím jsem se vždycky nadechla, zadržela dech a nadechla jsem se znovu, až když mi došel kyslík. Asi to nebylo moc efektivní, protože jsem se hrozně rychle unavila.
A aby to nebylo jenom o sportu, napíšu něco o mé oblíbené činnosti - vaření (teda spíš, když někdo něco uvaří a já to pak sním). Rakouská maminka našla obrovský bedly, když byla běhat (no já byla asi pětkrát a pak mě ta touha žít zdravě přešla :D) a udělala z nich houbový řízky, který jsme měli dneska už podruhý k obědu a byly luxusní.
V pozadí jsou moje nohy, aby bylo vidět jak jsou ty houby obrovský :D
Takže - už jenom 14 dní... Asi mi to Rakousko bude vážně chybět :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat