10 pravidel jak být správnou au-pair

Tak a je to za mnou. Sedmdesát dní jsem pracovala jako au-pair a teď už jsem v Čechách.

Poctivě jsem si to každej den odpočítávala.

A pokud se chce taky nějaká slečna (nebo chlapec) vydat do ciziny a hlídat děti, tak sem napíšu pár rad. Několik bodů, který se vyplatí splnit nebo dodržovat. Což jsem já neudělala :D.

1. Podepsat smlouvu

Jedinou věc, kterou jsem si tady podepsala byla jmenovka na kurzu němčiny. Smlouvu jsme neměli, ale nebála jsem se, že by mě rodina podrazila, protože jsem už jejich devátá au-pair a s tou předchozí jsem si psala na facebooku. 

2. Zařídit si pojištění

Když jsme se domlouvali přes e-mail, ještě než jsem přijela, tak mi rakouská maminka řekla, že pojištění mi zaplatí. Moje údaje jsem jí poslala a pak už jsem na to zapomněla. Po měsíci v Rakousku mi bylo trochu blbý se ptát, jestli jsem vůbec pojištěná, tak doufám, že jsem byla :D. 

3. Nepůjčovat si od dětí věci

Třeba hřeben... Až totiž zjistíte, že se u dětí vyskytly vši, tak vás začne svědět úplně všechno, nehledě na to, jestli ve vlasech nějaký breberky máte nebo ne.

4. Neužírat dětem sladkosti

Jo sice se tady můžu chovat jako doma a jíst, co chci, ale mám takovej dojem, že jsem tady přibrala :D. M&Ms a Nutella - to je můj konec. 

5. Najít si kamarádky

Netvrdím, že bych tady byla jako poustevník sama. Nicméně jedna au-pair, se kterou jsem se tady seznámila, tu byla jenom tři týdny a viděly jsme se všehovšudy třikrát, a protože jsem pak vzala práci navíc za ní, tak jsem pak na další výlety moc času neměla. Seznámila jsem se tady ještě se dvěma Češkami, ale ty zas nebydlely v Pörtschachu, tak bylo komplikovaný najít si čas a někde se sejít. 

6. Nenechat děti dělat to, co nesmí

Vzdala jsem snahu je vychovávat. Luis sice nesměl na počítač, ale jakmile rodiče (a i Pia, protože ta by ho napráskala) zmizeli z dohledu, tak jsem ho nechala hrát hry. Prostě jsem neměla nervy na to se s ním hádat (v tom lepším případě) a nechat do sebe kopat. A už mu ani neříkám, aby se převlíkl z pyžama. Nedávno v něm byl celej den, když jsem s ním byla sama doma :D. 

Tenhle obrázek skvěle vyjadřuje mé pocity :D

7. Nechodit na rande

Dobře na tom není nic špatnýho. Ale po tom, co jsem byla venku s klukem, kterej hlídá kluky u sousedů, a vrátila jsem se o půlnoci celá mokrá, protože jsme plavali v jezeře, tak mi to rakouský tatínek pořád připomíná. Prostě si ze mě dělá srandu a pořád se ptá, jestli nejsem zamilovaná a chce slyšet detaily. A dvacetkrát odpovědět, že vážně nejsem zamilovaná nezabírá :D. 

8. Být iniciativní tak akorát

Občas se mi stane, že na něco zapomenu. A protože je rakouská maminka velká puntičkářka, tak mi za to... nechci říct, že vynadá, ale vyjmenuje mi, co všechno je špatně. A já pak ve snaze být užitečná se snažím pomoct i s tím, s čím nemusím a pak je mi zase řečeno, že si to udělá sama a ať se tam nepletu :D. Někdy je těžký se zavděčit. 

9. Hrát si s dětmi

Vím, že tohle by měla být úplná priorita, jenže... Pia už je velká a Luis se obvykle chová jako spratek, takže, když jsem s nima sama doma, tak si Pia čte a Luis se dívá na seriály, a když se ho zeptám, jestli nechce něco hrát, tak mi řekne, ať vypadnu. A já mám klid :D. S Luisem si hraju, jenom když má doma rodiče, protože pak má většinou zakázanej mobil nebo televizi a nudí se. 

10. Dodržovat silniční předpisy
Neříkám, že bych je porušovala schválně. Ale na rakouskejch silnicích je hodně cedulí s omezením rychlosti a občas si jich prostě nevšimnu. Takže doufám, že mě nevyfotil žádnej radar, když jsem na dálnici jela 130 km/hod tam kde byla jenom stovka :D.

Vsadím se, že tenhle článek zájemcům o práci moc neporadil, ale snad aspoň pobavil :). Když shrnu pro a proti, tak určitě vyhrávají pozitiva. Sice už bych k týhle rodině znovu asi nešla, ale léto jsem si užila. Takže kdo váhá, jestli se stát au-pair, tak radím: "Jděte do toho!"

Loučení a cesta

V úterý večer jsem ještě s rodiči poseděla u krbu se skleničkou prosecca. Říkali mi, že se mnou byli spokojení, i když jsem měla občas pocit, že je všechno špatně – ale asi v porovnání s au-pair z Ameriky, která neuměla německy a au-pair z Francie, která doháněla rakouskou maminku k šílenství, jsem splnila jejich očekávání. A asi jsem jejich poslední au-pair. Luis už bude smět od příštího roku jezdit sám na kole bez doprovodu a nebude potřebovat někoho, kdo mu pořád stojí za zadkem.

Ráno jsem se rozloučila s rodinkou 1 a pak i s rodinkou 2, která mě odvezla na nádraží. S třicetikilovým kufrem, baťohem a notebookem to byla fakt náročná cesta. V Pörtschachu navíc neměli na nástupišti výtah, tak jsem to musela táhnout po schodech a žádnej gentleman, kterej by mi pomohl, taky nebyl v dosahu. 

Nádraží v Pörtschachu

Ve Vídni a Břeclavi, kde jsem přestupovala, naštěstí odjížděl vlak ze stejnýho nástupiště, na který jsem přijela, tak jsem byla ušetřena běhu po nádraží a hledání toho správnýho místa.

Nádraží ve Vídni

Čekala jsem, že Brno jako druhý největší město v Čechách bude mít aspoň eskalátory – omyl. Svoje zavazadla jsem musela táhnout v ruce (gentlemani asi vymřeli). V Brně jsem čekala tři hodiny na autobus (uteklo to rychle – KFC a wifi), ve kterém jsem pak ještě tři hodiny strávila. A v půl desátý večer jsem dorazila k babičce.

Jestli tímhle dnem skončila moje kariéra jako au-pair, to ještě uvidím. Každopádně teď si minimálně na 10 měsíců dávám od dětí pauzu :D.

Poslední dny

Poslední tři dny jsem strávila u rodinky číslo 2. Naštěstí se nesly v jiným duchu než ten den, o kterým jsem psala posledně. Zvládli jsme to skoro bez breku (říkám skoro, protože pláč přišel každej den, ale jenom na pár minut a ne na hodinu jako posledně). Musím dokonce říct, že jsem si to s holkama užila a budou mi chybět. 

Neděli jsme strávily skoro celou u vody. Ria plave asi tak desetkrát líp než já a Gábinka měla vestičku, tak jsem se nemusela bát, že se někdo utopí (léto u jezera mi pomohlo, už se ani nebojím, že se utopím já :D). S Gábinkou jsme ještě upekly koláč. Chuťově nic moc, ale holky byly spokojený, že můžou něco dělat, a protože se u nich moc často nepeče, tak ho skoro celej spořádaly. Odpoledne jsme chtěli jít celá rodina hledat lišky. Ale holky to pořád odkládaly, a tak jsme místo ve dvě vyrazili až ve čtyři, což jsme neměli dělat, protože se zamračilo a v dálce byly vidět i blesky. Za třicet minut jsme dojeli s autem na místo, vyskákali jsme do lesa a hledali jsme. Akorát takhle u parkoviště to bylo všechno vysbíraný, všude akorát muchomůrky a holubinky. Holky za mnou běhaly s každou houbou, která byla žlutá, lišky jsme našli ale jenom 3. Zbytek byly prašivky. Každopádně mě překvapilo, že rakouskej tatínek má znalosti o houbách asi stejný jako jeho dcery. Přišel za mnou s houbou, která byla hnědá, ale dole měla lupeny a ptal se jestli to není hřib. Dalo mi dost práce se nesmát. Takhle jsme sbírali asi čtvrthodinu a pak už bylo nebe tak černý, že jsme radši nasedli do auta s našimi třemi úlovky a jeli jsme zpátky. A stejně jako předchozí den jsme šli na večeři do restaurace - tentokrát na pizzu. A abych vyzkoušela něco regionálního, tak jsem si jí dala se špekem :D. 

V pondělí jsem přišla až kolem oběda, protože rodinka byla na nákupech v Nike-shopu. Tak se mi pak Gábinka chlubila svejma novejma botičkama, který jí koupil tatínek. Hned jsme je šly otestovat a na koloběžkách a longboardu jsme jely na hřiště s U-rampama, kde jsme chvilku blbly. A protože v Austrálii dostávají děti o prázdninách domácí úkoly, tak jsme si po návratu hrály na školu. Začaly jsme s přírodovědou - v Austrálii to mají nazvaný trošku světověji Science. Ria nejdřív nechápala, proč je na jedný polokouli léto a na druhý zima. Tak jsme z Rii udělala Slunce, vzala jsem si globus a běhala jsem kolem ní v obýváku. A večer? Zase večeře v restauraci. A vyzkoušeli jsme zase jiný místo, tentokrát to byla taková venkovská hospůdka s typickejma rakouskejma jídlama a vážně mě hrozně štve, že v Čechách nerostou lišky tak hojně jako tady. Já jsem si objednala guláš z lišek, a od Rii jsem ještě ochutnala polentu s liškama a špekem a bylo to luxusní. 

A dneska jsme u nich byla naposled. Holky byly trochu smutný a Ria mě přemlouvala ať s nima příští rok jedu do Austrálie a dělám jim au-pair. Tak aby na mě měly nějakou památku, tak jsem jim vyrobila lapače snů a holky mi aspoň pomohly navlíct korálky. 

 A tady se holky chlubí svejma lapačema a dalšíma výrobkama, který jsme spolu vytvořily. 

K obědu jsem jim uvařila palačinky, tak se holky rozhodly, že si budeme hrát na restauraci. Každá měla notýsek a psaly si do něj objednávky - jedna palačinka s medem, druhá s marmeládou :D. Užily jsme si spolu poslední chvilky a pak jsme se rozloučily. Holky mi slíbily, že za mnou ještě přijdou na nádraží, aby mi zamávaly a Ria mi dala kamínek pro štěstí. Dostala jsem výplatu a jela jsem zpátky k rodince číslo jedna. Teď už mám všechno sbaleno, uklidila jsem si pokoj a svojí koupelnu. Večer dostanu výplatu a rakouský tatínek číslo 1 říkal, že spolu se zbytkem rodiny ještě posedíme u krbu se skleničkou vína a pořádně se rozloučíme. Tak doufám, že si tady užiju poslední poklidný chvilky a zítra v 9:30 vyrazím směr Česká republika :).

Nevím, kdo si přeje víc, aby se vrátila maminka. Řekla bych, že já, holkám tolik nechybí :D.

Jsem hotová, mám pocit, že se rozpadám. Doufám, že mě ty zbylý tři dny nezabijou, protože už teď se sotva můžu ohnout, protože jsem si hnula se zádama. 

Ráno jsem dorazila k rodince číslo 2. Slíbila jsem holkám, že jim vyrobím lapač snů, takže první hádka se strhla kvůli tomu, komu ho vyrobím první. Pak jsem navrhla, že si venku uděláme piknik a sníme si tam snídani. Takže pokračoval řev (a tím myslím pláč, křik, vřískání, který se mi podařilo umlčet až čokoládou pro obě dvě), protože Ria chtěla vzít s sebou jednu deku, ale Gábinka jí chtěla nechat vevnitř. Pak ještě Gábinka dodala, že nic snídat nebude a jestli jí připravíme toast, tak ho hodí z balkonu. Během deseti minut si to rozmyslela a chtěla udělat toasty dokonce dva. Naskládaly jsme všechno do košíku a kupodivu bez dohadování jsme se vydali ven.

A přesně tohle je důvod, proč mě bolí záda :D. Nevím jak 

budu nosit svoje děti, až nějaký budu mít. Asi jsem už moc stará. 

Nevím proč, ale všechny děti moje pokusy o hezký fotky bojkotujou :D.

Po snídani jsme se i s malou sousedkou Lili převlíkly do plavek a šly jsme se koupat - další hádka, protože se Gábinka nechtěla namazat. Naštěstí je voda dostatečně zabavila a navíc jsme si ze sklepa vytáhli - nevím jak se to jmenuje, my jsme místo toho používali duši od traktoru - a zbytek dopoledne probíhal v poklidný atmosféře. Asi jsme se moc nahlas smály, protože na nás rakouskej tatínek volal z balkonu, ať se trochu ztišíme, že děláme hroznej kravál (vsadím se, že chtěl spát :D). Holky, si ze mě udělaly vlek. Naskočily na duši a já jsem musela běžet po molu a táhnout je za sebou na laně. 

 Taky jsem si to vyzkoušela :D. 

Po obědě (novinka v mém kuchařském umění - Kasnudeln, rakouská specialitka - spočívá to v tom, že z ledničky vyndám předpřipravený plněný taštičky a 8 minut je vařím) jsme zase šly ven, aby měl tatínek klid (ale pochválím ho, pověsil prádlo, který jsem dala vyprat). Bez řevu jsme vydrželi asi hodinu. Další boj se strhl o to, koho budu táhnout na laně jako dalšího. Gábinka brečela nepřetržitě asi 30 minut, potom utekla a schovala se za barák. Naštěstí jsem jí našla, ale moc platný mi to nebylo. Odpovídala "ne" na cokoliv, co jsem vypustila z pusy a rozhodla se dělat všechno, co jí zakážu. Lézt na strom, přelézt plot a trhat kuličky z neznámýho keře a jíst je. Tak jsem jí čapla a donesla k tatínkovi - aby si taky užil svojí dcerušky. Během dvaceti minut mi jí poslal zpátky, sice zrovna nebrečela, ale nebyla v o nic lepší náladě. Zachránila mě večeře, kterou jsem dokonce nemusela vařit já. Tatínek nás vzal do restaurace. Takže jsem se aspoň dobře najedla a jsem zvědavá na další den - má totiž pršet, tak je budu muset zabavit vevnitř.

V restauraci - účet stál 93 euro, a když doma nemají maminku, tak chodí na večeři skoro denně. 

Poslední den s Luisem

Včera jsem strávila poslední den s rodinkou 1. A musím říct, že mě mile překvapil. Luis se totiž nechoval jako spratek, ale byl docela milej a povídal si se mnou. 

Ráno to byl ještě starej známej Luis. Nešel na trénink, tak nám rakouskej tatínek řekl, že bysme třeba mohli jet do Krumpendorfu a zahrát si tam minigolf. Luis odmítnul cokoliv dělat a pustil si v telce pokémony. Pak byl ale trochu zdvořilejší a když chtěl uvařit oběd, tak dokonce řekl prosím. Větu "Těstoviny, prosím." beru jako velkej pokrok jenom od "Těstoviny!", třeba kdybych tu byla dýl, tak bysme to dopracovali i k: "Můžeš mi prosím uvařit těstoviny?" :D. A odpoledne přijela rakouská maminka z Vídně, ta mu nedovolí od rána do večera čumět do obrazovky, a tak byl Luis tak trochu donucenej si se mnou hrát. Sice předělal všechny pravidla her, tak aby byl jednoznačnej vítěz - dokonce i v pexesu, kdy všechny dvojice připadly jemu, i když jsem je našla já. Snahu naučit ho prohrávat jsem ale vzdala hned na začátku. Jakmile jsem totiž vyhrála já, tak se začal vztekat, že podvádím. A pak jsme ještě hráli hry na tabletu a během toho jsme si povídali. Luis dokonce uznal, že nejsem nejhorší au-pair, co kdy měl. Ta nejhorší prej byla z Ameriky a byla tady, když Luisovi byly čtyři. Neuměla kváknout německy, Luis zas anglicky a ona musela všechno dávat do překladače. A prej nechtěla jíst nic jinýho než burákový máslo. Tak prej od tý doby chce rodinka au-pair jenom z Čech nebo Slovenska, protože máme podobný smýšlení jako Rakušáci. Luis řekl, že by mě sice nezařadil do první pětky, ale z těch deseti nebo kolik au-pair by mě možná dal na 6. místo :D - takže pro mě jednoznačnej úspěch. Večer rakouská maminka odjela s Piou na grilovačku, a tak jsem Luisovi půjčila svůj notebook a koukali jsme spolu na videa. A pak přišlo překvapení - Luis šel do skříňky se sladkostmi, vytáhl čokoládu a řekl, že mi jí dá, že to mám od něj na rozloučenou. Fakt mě to mile potěšilo, i když jsem věděla, že rakouská maminka koupila ty čokolády pro Piu a Luise. Tak jsem mu řekla, že si jí nevezmu (protože on by mi určitě dal tu pro Piu a svojí by si snědl :D), ale jednu jsme rozbalili a já jsem snědla pár čtverečků. Ukázalo se, že nebyl dobrej nápad nechat ho sníst skoro celejch sto gramů oříškový milky, protože si potom odmítal dát večeři, ale to už byl doma tatínek, tak autoritativně zapůsobil :D.  

Luis má oči i vzadu :D

Přemejšlela jsem, že napíšu, že mi Luis bude chybět, ale to bych fakt kecala. Dneska ráno totiž zase zabil moje pozitivní smýšlení o něm. Chtěl k snídani těstoviny (ne on nechce jíst nic jinýho) a pak si stěžoval, že jsou studený a proč jsem mu neohřála talíř, než jsem na něj ty těstoviny dala. Až na to, že ty těstoviny byly úplně vařící, když jsem je nesla na stůl a on si během snídaně četl, rejpal se v tom a pak mu to vychladlo. 

A teď vyrážím na celodenní směnu k rodince číslo 2. Uvidím jestli mě taky překvapí a doufám, že když už, tak jenom pozitivně :). 

Villa Sonneheim

Skoro každý týden mě na domě rodinky číslo 1 něco překvapilo. On to vlastně ani není dům ale vila, která má dokonce jméno - Villa Sonnenheim.

Tenhle nápis je asi tak metr a půl velkej a je hezky uprostřed fasády, aby byl vidět z ulice.

Rodinka číslo 1 dřív žila ve Vídni a před osmi lety koupili tenhle dům a zrekonstruovali ho. Děti mají moc hezky zařízený pokojíčky (já chci doma taky takovej :D).

Pii pokoj - i s rozkládacím gaučem, na kterým tady občas přespávají její kamarádky.

 A kterej kluk by nechtěl mít v pokoji bicí, žebřiny, houpačku, boxovací pytel a žebřík? 

Na svůj pokoj si taky nemůžu stěžovat :D. Sice spím na 

rozkládacím gauči, ale mám televizi a vlastní koupelnu. 

 A pokoj rodičů? Úchvatnej výhled na jezero, malá kuchyňská linka,
podsvícenej záchod, televize a vlastní sauna - takhle chci jednou žít :D

Celý první patro je propojený. Je tam kuchyně, jídelna a obývák. Mají super kuchyňský spotřebiče (až na mikrovlnku, která prej ničí vitamíny v jídle) - parní troubu, pípu, stroj na těstoviny (nahází se tam suroviny a vyplivne to špagety), kuchyňskej robot, kterej umí snad úplně všechno (říkala jsem si, že takovej by se nám taky domů hodil, ale v Čechách jsem ho našla za 18 000 korun a radši se nebudu ptát, kolik to stálo eur :D) 

Když je hezky, tak jíme venku na terase. Zahrada tady sice není velká, ale mají vlastní salát, rukolu, rajčata, broskve, ostružiny, maliny, švestky, ořechy, fíky, hroznový víno a možná ještě něco dalšího.

A na závěr sklep - mají sportovní vybavení jak na zimu tak na léto (a to nepočítám věci, co mají uskladnění se člunem v beach clubu). Kola, lyže, ploutve, neopreny, kombinézy, brusle... A pak i sušák na lyžařský boty.

Tak tohle byl spíš takovej seznam doplněnej fotkama - pro představu, kde jsem ty dva měsíce žila :D.

Už se to blíží

A je tady desátej tejden - poslední. Příští středu jedu domů. Plánovala jsem si, že udělám během prázdnin něco k bakalářce. Tak jsem nesepsala vůbec nic :D. Ale za to jsem přečetla dva díly Her o trůny (možná po cestě dočtu třetí díl), pět dílů Harry Pottera v angličtině (víc jich doma nemají) plus tu novou knížku, která nedávno vyšla - Harry Potter a prokleté dítě (hlavní cíl tohohle článku je aby ti, co čekají až to vyjde v češtině mohli závidět :D) 

Obal je ale možná hezčí než ten vnitřek :D

Asi to vypadá, že se trochu nudím. No za poslední dny jo. Rakouská maminka číslo jedna odjela do Vídně, tatínek přes den pracuje a já jsem od středy do pátku s dětmi skoro celý den sama. A denní program? Pia si četla a Luis se na mým notebooku díval na videa. Já mezitím zametla terasu a uklidila si pokoj (jenom proto, že brzo odjíždím, jinak se uklízením svýho pokoje nezatěžuju :D). Pak jsem k obědu uvařila palačinky a k večeři špagety - ne že bych nic jinýho neuměla, ale oni nechtějí nic jinýho jíst. Ale rozhodně si nestěžuju. Zítra budu totiž u týhle rodinky naposled. Myslím pracovně, spát tady budu dál, protože maminka číslo jedna přijede z Vídně (takže už mě nepotřebuje) a maminka číslo dva odjede do Paříže a já budu od neděle do úterka hlídat jenom holky z druhý rodinky. Jejich tatínek sice bude doma, ale je naprosto nepoužitelnej a nutně mě tam potřebuje celej den :D. Ale taky nic nenamítám protože za ty 4 dny dostanu zaplaceno víc než dvakrát tolik, co normálně. Tak doufám, že jsem během těchhle třech dnů načerpala dost energie, abych to s holkama přežila. A pak už jenom nakoupím poslední dárky a pojedu zpátky do Čech :). 

Malá kuchařka

Včera a dneska jsem byla odpoledne u rodinky číslo dvě. Maminka s Riou odjely do Vídně, a tak jsem tam byla s Gábinkou a tatínkem. Ten buď ležel na gauči u televize, seděl u počítače nebo byl venku na kole - takže jako obvykle naprosto nepoužitelnej (ne to bych mu křivdila, dojel nakoupit vajíčka :D). Hned jak jsem přišla, tak na mě Gábinka spustila, že chce péct koláč. Tak jsem si našla svůj oblíbenej recept na buchtu a tatínka jsme poslaly na nákup, protože jako obvykle lednička zela prázdnotou. Gábinka ale nutně potřebovala začít se šleháním, protože chtěla vyzkoušet svůj minirobot, kterej dostala (vůbec má líp vybavenou svojí minikuchyňku než má její mamka tu velkou kuchyni :D). Vyndala si z ledničky šlehačku a šlehala. Dala jsem jí velkej šlehač, protože v tom jejím se vybily baterky, v nestřeženým okamžiku Gábinka rozlila šlehačku po lince a než jsem to uklidila, tak se vrhla k oknu vyhlížet tatínka. Teda abych to správně popsala, tak na to okno vylezla. Pak ho ještě chtěla otevřít a vyklánět se z něj, a když jsem jí to zakázala, tak dostala hysterickej záchvat řevu a já jsem jí prostě strčila do pokoje a nechala jí brečet. 

Naštěstí za chvilku dorazil tatínek, Gábinku uklidnil a natočil video, jak brečí, že chce maminku (a poslal to mamince, jakože to bez ní perfektně zvládáme :D). Dala jsem Gábince čokoládu, ta mezitím přestala fňukat a měla radost, že může konečně šlehat vajíčka. 

Zcela nekriticky musím podotknout, že se nám buchta povedla a hned jsme s Gábinkou půlku snědly (když vychladla). A dneska jsme pekly zase. Tentokrát perníčky - dokonce měli doma všechny suroviny (teda až na váhu, tak jsem si to musela přepočítat na hrnečky) a obešlo se to bez scén. A ještě nemají váleček. Na koleji většinou používám láhev od vína, ale jako na potvoru pár dní předtím odnesli sklo do sběru a žádnou tam neměli. Nakonec jsem našla miniváleček u Gábinky v kuchyňce, tak se jí to aspoň hezky válelo a nebylo to na ní moc velký :D. Perníčky jsme vykrájely skleničkou a musím se (vlastně nás obě) pochválit. Povedly se a hned jsme půlku snědly na posezení. 

Malá kuchařka - je i roztomilá, když zrovna nebrečí :D

Akorát jí příště nenechám jíst je na gauči, drobky byly všude :D

Zjistila jsem, že když není na obzoru tatínek ani maminka a zrovna se jí po nich nestýská, tak je vlastně Gábinka docela hodná a chce si se mnou i hrát. Takže jsme obě odpoledne strávily spolu u vody (jo je super mít na konci zahrady jezero :D), Gábinka mi ukazovala jak umí plavat - styl čubička, cákala na mě vodu a vůbec se nechovala jako rozmazlenej fracek, jako když jsem dohromady s ní a její maminkou. Pak jsme se jely projet na koloběžce na hřiště s U-rampami, běhaly jsme po nich a klouzaly se dolů. Od soboty do úterý budu celej den s Gábinkou a Riou sama, tak doufám, že to proběhne stejně bezproblémově :)

No není roztomilá? :)

Tanzkurs

Tenhle příspěvek píšu trochu se zpožděním, protože jsem čekala až k němu budu mít fotky. K mýmu kurzu němčiny patřily i volnočasový aktivity. Většinou jsem neměla čas na ně chodit, ale jednu jsem si nenechala ujít - taneční kurz. Hned jak to šlo, tak jsem se zapsala na seznam zájemců a celejch 5 dní bylo na tom papíře jenom moje jméno. Nakonec jsem tam ale sama nebyla. Mám takový podezření, že organizátoři chodili po celý univerzitě a pokoušeli se přemluvit i cizí lidi, aby se k nám připojili, protože nás tam bylo víc jak 30. Začali jsme rozcvičkou. Když jsme měli skákat na místě, tak jsem si uvědomila, že ta sukně asi nebyl skvělej nápad a doufala jsem, že mě zrovna nikdo nevyfotil, když se mi vyhrnula až bůhvíkam.  

Vybrala jsem nezávadnou fotku z rozcvičky - sukně je tam, kde má být :D.

Pak jsme začali se sambou. Nejdřív každej sám a pak nás naše učitelka tance začala rozdělovat do dvojic. "Hlavně někoho normálního, pokud možno mladýho a ne moc zpocenýho (byl tam fakt hic k padnutí :D)." - to bylo moje přání a bohužel nebylo vyslyšeno. Vyfasovala jsem asi padesátiletýho Chorvata, kterej byl rudej, zpocenej a pořád si utíral ruce do kalhot. Navíc neuměl tancovat, takže jsme tak jako šlapali zelí a zdvořile jsme konverzovali: 

On: "V Čechách jsem jednou byl navštívit Prahu."

Já: "Já jsem zase byla v Chorvatsku u moře."

Nakonec to nebylo tak hrozný, i když jsem mu musela pořád dávat ruku na správný místo na mých zádech (tím nechci říct, že by mi šahal na zadek, ale měl ruku na mojí lopatce - ale na tý špatný, takže se na mě lepil a tomu jsem se snažila zabránit). 

Pro ilustraci - nechci být nějaká hnusná, ale opravdu to nebyl tanečník mých snů :D.

Pak jsme dostali přestávku a následovala čača neboli německy chachacha :D. Měli jsme si najít jinýho tanečníka a tak jsem si prostě jednoho ulovila a zeptala jsem se, jestli smím prosit. Nechtěla jsem riskovat ještě někoho horšího než předtím. Byl to Egypťan a s němčinou teprve začínal, tak jsem si aspoň pokecala anglicky. Bylo vidět, že tancuje skoro poprvý, ale počítala jsem kroky nahlas a musím říct, že nám to docela šlo. 

Lepší výběr :D

Rychle to uteklo a po kurzu se šlo ještě do hospody. Šla jsem na chvilku taky, ale protože se začalo stmívat a moje baterka na kole kolem sebe vydává obdélník světla o velikosti dvacet centimetrů čtverečních, tak jsem radši jela, abych se pak někde v noci nezabila. Mimochodem jet v sukni a balerínkách na kole byl taky naprosto geniální nápad.
Každopádně jsem si to užila a zavzpomínala jsem na svoje taneční (už je to 6 let... hrozně to letí :D), jak jsme se v létě (jo u nás jsou taneční v létě) potili v přeplněným sále a báli jsme se dotknout toho druhýho.

Jak se jeden z nejlepších dnů změnil v ten nejhorší

Rakouská maminka byla celý víkend pryč. A protože byl jeden z posledních horkých dnů, tak jsme se zase jeli projet s člunem po jezeře. Po obědě (další moje specialitka - těstoviny s parmezánem :D) jsme se společně s kamarády dětí Lili a Lorenzem vydali do Krumpendorfu. Rakouský tatínek se už nevešel do auta, tak na místo dojel na kole a já jsem řídila. Cesta byla se čtyřmi dětmi v autě "veselá", ale bez problémů (až na parkování :D), i když jsem myslela, že ohluchnu, protože rádio řvalo na plný pecky.

Dostala jsem za úkol namazat děti krémem na opalování, Luis na mě začal řvát ať na něj nešahám a že se namaže, až se nebudu dívat a Lorenzo se k němu hned jako papoušek přidal. Naštěstí rakouský tatínek vzal kluky, jel se s nima projet a já s holkama jsme zůstaly v klubu. Pohodová atmosféra, jedly jsme marshmallow, brambůrky, hroznový víno (oni mají normálně na zahradě hroznový víno bez pecek!)... Zase jsme natáčely videa, plavaly a skákaly do vody (dokonce i já :D). A asi po 2 hodinách se vrátil rakouský tatínek a udělali jsme výměnu. Kluci řekli, že se mnou nechtějí být a chtějí si hrát sami a Lili prosila ať můžu na člun s nimi a tak rakouský tatínek usoudil, že to Luis s Lorenzem zvládnou i bez dozoru a jeli jsme. Zase jsem se nechala táhnout na laně za člunem, pak jsme si dali v Klagenfurtu zmrzlinu a já jsem si při zpáteční cestě užívala poslední horkej den plnej sluníčka.

Bylo prostě krásně :)

Jenže když jsme se vrátili, tak jsme Luise s Lorenzem nemohli najít. Prohledali jsme celej beach klub, u občerstvení taky nebyli. Pak jsme zjistili, že chybí jedno šlapadlo. Asi po půl hodině kluci dojeli se šlapadlem, vysmátý, stříleli po sobě vodníma pistolema a nechápali, proč se všichni tak zlobí, že si jeden devítiletej a druhej sedmiletej zmizeli na hodinu pryč a nikomu nic neřekli.

Rakouský tatínek ještě zůstal v beach klubu a já jela s dětmi zpátky. Samozřejmě se to neobešlo bez scén. Už ani nevím proč, ale Luis měl obrovskej záchvat vzteku, kdy kolem sebe kopal, mlátil a pokoušel se mě i Piu kousnout. Během jízdy se naštěstí uklidnil, ale nebyl na mě o nic příjemnější. Holky chtěli uvařit palačinky, Luis tvrdil, že nemá hlad a odmítal si dát večeři. A tvrdil, že hlad nemá ani Lorenzo, i když podle jeho výrazu to vypadalo, že se spíš bojí Luisovi odporovat.

Nakonec si dali palačinky všichni včetně Luise a nejvíc jich spořádal nejmladší Lorenzo. Pak ještě dorazili kluci od sousedů, takže jsem měla doma 6 dětí.

Koukáme na telku :) 

A kolem půl 10 dorazila rakouská maminka. Byla očividně ve špatné náladě a v kombinací s její puntičkářskou povahou...

"Proč tady řve ta televize, když Pia chce spát, proč není uklizená koupelna, jak to že na šňůře visí prádlo..."

A pak když i Luis odešel spát, tak jsem dostala vynadáno ještě jednou. Poměrně jednostranná debata (já jenom mlčela a přikyvovala a omlouvala jsem se) na téma "Jak si to představuju odjet se člunem a nechat malý kluky bez dozoru" začala. Spát jsem šla naprosto bez nálady jenom s přáním být už doma.

Ráno jsem se probudila už v půl 7 s o nic lepší náladou. Pak na mě ale rakouský tatínek po snídani mrknul a řekl ať si z toho nic nedělám, že jemu rakouská maminka vynadala taky :D. Tak jsem se pak ještě jednou omluvila, rozhodla jsem se konečně Luise napráskat, že mi říká Arschloch a teď už je zas všechno v pohodě. A Luis se mi dokonce přišel omluvit :).

Soutěž nesoutěž + grilovačka

Včera jsem vstávala v půl 7, protože jsme s Luisem jeli na soutěž skoků na lyžích. Cestu do Villachu po dálnici jsem si natrénovala už ve čtvrtek a kupodivu jsem se neztratila a ani jsem nemusela mít zapnutou GPSku. Luis byl po ránu zase příjemnej jako osina v zadku. Už mi sice přestal nadávat anglicky ale začal německy - asi usoudil, že mu se svojí němčinou budu rozumět, když mi řekne Arschloch (Arsch = zadek, Loch = díra). Pak dodal, že někoho, kdo je Arschloch, on poslouchat nebude a fláknul mě knížkou. Když jsme dojeli na místo, tak mi Luis řekl, ať jdu od něj pryč, tak jsem si vyndala knížku a čekala jsem, kdy přijde na řadu se skákáním. Dala jsem si čokoládovou tyčinku na zlepšení nálady (ještěže první rodinka nakupuje i normální věci, kdybych se měla stravovat jenom u rodinky číslo 2 tak bych si mohla dát na uklidnění leda mrkev, protože čokoláda se u nich nevyskytuje) a čekala jsem. Po třech hodinách konečně dorazil Luisův trenér. Luis za ním hned běžel, chvilku si povídali načež trenér dostal skoro záchvat smíchu. Dozvěděli jsme se, že jsme tam úplně zbytečně. Soutěžili jenom starší kluci nad 15 let, ti mladší se mohli tak akorát dívat. A že se bylo na co dívat, protože soutěžící byli pěkně namakaný a když odnášeli lyže k lanovce, tak si většinou sundali kombinézu do půli těla, ale to asi Luis moc neocenil, a tak jsme se sbalili a jeli jsme domů. 

Tak aspoň fotka z tréninku, když nevyšla soutěž :)

Po obědě (zase jsem ukázala svoje perfektní kuchařské schopnosti - byla pizza z mrazáku :D) jsme jeli ke známým do Klagenfurtu, kde už byla od rána Pia, která s náma nechtěla jet na soutěž do Villachu. Luis se hned připojil k Lorenzovi - sedmiletýmu klukovi - ve hraní Minecraftu a Pia s Lorenzovou sestrou Lili natáčely videa na Ipad nebo Ipod - nejsem si jistá, prostě tablet co má na sobě nakreslený jablko :D. Holky ze mě udělaly hlavního kameramana, skákaly do bazénu (kdo bydlí dál jak kilometr od jezera tady prostě musí mít bazén) a dělaly, že u toho zpívají a fakt jsme se u toho nasmály. 

Holky pak odjely s Liliiným tatínkem na nákup, a když už nikdo neokupoval bazén, tak dokonce kluci odložili mobily a šli se taky vykoupat. Nebo spíš zahájili bitvu s vodníma pistolema - oni dva proti mně. Radši jsem vlezla do bazénu, a protože už nemělo cenu na mě stříkat vodu, když jsem byla celá mokrá, tak se Luis rozhodl hru trochu upgradovat - aneb ulov rybu v bazénu. Pistoli zahodil, někde vyhrabal síťku na rybky a házel jí po mě jako harpunu. První zásah do zad jsem vážně nečekala, pak jsem mu to zakázala :D.

Konečně mám taky fotku s dětma, i když Luis z focení moc nadšenej nebyl :D

A večer byla grilovačka - prostě luxus. Klobásky, vepřový, kuřecí, bramborovej salát... Zpátky jsme dorazili asi v půl 11 a aby toho nebylo málo tak po pěti minutách strávených doma vypadl proud. Luis si svítil baterkou do obličeje a dělal strašidelný ksichty a jakmile jsme zapálili všechny svíčky, tak proud zase naskočil a my jsme šli spát. Shrnutí - super den, s krásným počasím a skvělým jídlem - škoda, že už léto končí.

Už jen dva týdny...

Takže osmej tejden je za mnou... Předtím jsem odpočítávala dny, protože jsem se těšila domů a teď bych tady nejradši ještě zůstala :D. Teď sem nepíšu tak často jako předtím, takže zase shrnu, co se během posledních dnů stalo.

Rodinka číslo 2 byla až do včerejška ve Vídni, a tak jsem byla jen u rodinky číslo 1. Jenomže Omar, kterej pracuje u sousedů je teď nemocnej, takže jsem tak trochu hlídala i ty jejich kluky - Paula a Maxe. Luis a Paul milujou fotbal (na rozdíl ode mě) a usmysleli si, že jim nestačí zahrada, ale chtěli by hrát na hřišti s brankama. Po čtvrthodině dohadování, kdy zjistili, že Omar je nemocnej a ani jeden jejich táta nemůže, mi oznámili, že jedu s nima - no jo, byla jsem poslední možnost (trošku se mi vrátily vzpomínky, kdy se při tělocviku rozdělovali lidi do týmů a já vždycky zůstala poslední :D). 

Když jsme byli na místě, tak mě kluci strčili do brány a já jsem se pokoušela chytat jejich míče. Kupodivu mě netrefili ani jednou do hlavy - naštěstí, protože mě nenapadlo vzít si čočky a nevím, jak by to moje brejle přežily. Za chvíli přišel na hřiště nějakej cizí chlápek, a tak se ho kluci zeptali jestli nechce hrát s náma. Byla jsem vysvobozená z brány, jupíí. Po tom, co jsem první míč kopla do křoví, který bylo asi 20 metrů od místa, na který jsem mířila, se mi začalo záhadně dařit a dokonce jsem vyhrála v počtu danejch gólů - Luis teda tvrdil, že to bylo tím, že jsem se tomu chlápkovi líbila, a proto nechal moje míče projít, ale já si fakt myslím, že jsem hrála dobře :D. Nakonec dorazili ještě další 4 kluci, takže jsme hráli proti sobě a musím říct, že to nebylo zas až tak hrozný a během hry jsem dokonce dala gól! 

Ve fotbalu jsme pokračovali i další den. Kluci měli trénink ve Veldenu a já jsem je tam měla odvézt autem, co patří sousedům - miniautíčko, který má řadící páku a nemá navigaci. Našla jsem to bez problémů - naštěstí mě navigoval Paul, protože když mi naposled cestu popisovat Luis, tak jsme se ztratili. A chcíplo mi to jenom třikrát :D - při zpáteční cestě jsme byli v koloně a já se musela rozjíždět do kopce (moje slabá stránka). Ještě se mi nepodařilo zařadit zpátečku, ale zvládla jsem zaparkovat i bez couvání. 

Takže jsem hodinu a půl pozorovala kluky, jak hrajou... Dobře 

nebudu kecat, vzala jsem si s sebou knížku a četla jsem si :D.

Teď k mému dalšímu sportovnímu úspěchu - uplavala jsem 350 metrů bez pauzy! Asi jsem konečně zjistila, kde jsem během těch šesti let (jo naučila jsem se plavat až v 15 :D) dělala chybu. Začala jsem totiž během plavání dejchat. Předtím jsem se vždycky nadechla, zadržela dech a nadechla jsem se znovu, až když mi došel kyslík. Asi to nebylo moc efektivní, protože jsem se hrozně rychle unavila. 

A aby to nebylo jenom o sportu, napíšu něco o mé oblíbené činnosti - vaření (teda spíš, když někdo něco uvaří a já to pak sním). Rakouská maminka našla obrovský bedly, když byla běhat (no já byla asi pětkrát a pak mě ta touha žít zdravě přešla :D) a udělala z nich houbový řízky, který jsme měli dneska už podruhý k obědu a byly luxusní. 

V pozadí jsou moje nohy, aby bylo vidět jak jsou ty houby obrovský :D

Takže - už jenom 14 dní... Asi mi to Rakousko bude vážně chybět :D. 

Mezinárodní žranice

Teď nebudu psát o dětech, protože je to pořád to samý. Většinou se hádají. Třeba dneska ztropila Pia scénu. při který asi pětkrát práskla dveřma, mrskla myší od počítače přes celou místnost a vřískala na rakouskýho tatínka a to jenom proto, že jí zakázal dívat se v obýváku na televizi. Občas mě ale i mile překvapí. Měli jsme návštěvu, takže u nás bylo asi 6 dětí, všechny si hrály venku, dělaly, že po sobě střílí deštníkama, schovávaly se v bunkru a nechtěly si hrát s mobilama. A u rodinky č. 2 jsme s holkama skládaly lodičky a pak je pouštěly na jezeře - taky bez mobilů :D.

A teď k tomu o čem chci dneska psát. Sousedi měli mít od začátku prázdnin au-pair, ale nakonec z toho sešlo, a tak jim teď hlídá děti jeden uprchlík ze Sýrie Omar (i když rakušáci to vyslovují Oma a to německy znamená babička :D). Nejradši bych si s ním prohodila místo, protože Paul s Maxem se s Luisem nedají srovnávat, jsou hodný, chytrý, přátelský a nemají potřebu nikomu říkat, že ho nesnášejí. Omar má tady i část rodiny a ta dnes pořádala něco jako grilovačku pro lidi z okolí. Byla to taková milá mezinárodní akce - lidi ze Sýrie, Afgánistánu a samozřejmě i Rakouska (a Česka - byla jsem jedinej zástupce naší země :D). Cílem bylo se spřátelit a hlavně se dobře najíst arabskejch specialit.

Takže ve zkratce - jsem přežraná... totálně... mám pocit, že mi jsou malý kalhoty :D. Nepamatuju si, jak se všechna ta jídla jmenovala, ale doufám, že k nim seženu recepty. A taky jsem ocenila, že se to jí rukama. Už mi lezlo krkem, jak musím u rakouský rodinky dodržovat etiketu, u jídla se nehrbit a nemít lokty na stole. 

Bohužel jsem nic nevyfotila, protože mi to bylo trochu blbý, tak alespoň 

fotka z internetu - takhle vypadá syrskej kebab - mletý maso na špejli :)

A ty lidi byli fakt hrozně milý. Sice když mluvili mezi sebou, tak to spíš připomínalo hádku podobně jako u Italů, ale Omar říkal, že kdyby se někdo doopravdy začal hádat, tak by kolem lítaly talíře nebo židle :D. Hostitelka - starší paní zahalená v šátku - pobíhala kolem, pořád se ptala, jestli někomu něco nechybí a u toho se věnovala dětem, který jí běhaly pod nohama. Většina chlapů zase stála u grilu a předháněli se v otáčení masa a taky v tom, kdo toho víc sní. Nakonec přišla vodnice (německy to zní dost vtipně [šiša]), tu jsem si nedala, ale pěkně to vonělo. 

Asi budu muset trochu přehodnotit svoje názory na muslimy. Ne že bych byla někdy rasistická, ale tohle mi rozšířilo obzory :). 

Rodinka 1 vs rodinka 2

Teď nějak nemám o čem psát. Dopoledne a večer pomáhám u rodiny číslo 1, po obědě u rodiny číslo 2. Začínám mít pocit, že Luis není zas až tak strašnej. Doufám, že to teď nezakřiknu, ale poslední dny se chová skoro slušně, dokonce se mnou i blbnul a přetlačovali jsme se nohama na gauči. Teď je tu navíc na týden kamarádka Pii, takže děti mají o zábavu postaráno a většinou mě ani nepotřebují. U druhý rodinky se starám hlavně o mladší Gábinku. Neposlechne nikoho, s oblibou přijde za tatínkem a začne ho plácat po zadku nebo do něj kopat. Ten se tomu jenom směje, ona si myslí, že to je v pořádku, a pak to zkouší i na mě. Zatím pomáhá plesknout jí přes ruku a teď mám navíc od maminky povoleno ji zavřít do kumbálu k pračce, když bude zlobit :D (že by si uvědomili, že se někde v procesu výchovy stala chyba?). Jediná věc, která jí spolehlivě umlčí je tablet. Ale když jsem tam já, tak mám za úkol ji zabavit a třeba s ní jít ven, aby jenom nečuměla na seriály a pohádky. Už jsem vzdala napomínat jí, ať neleze na stůl, plot apod., protože rodiče jí to stejně dovolí a já ten řev: "Ale máma říkala, že můžu," poslouchat nechci. 

A práce v domácnosti? Obě rodiny jsou naprosto rozdílný. Rakouská maminka č. 1 je hrozná puntičkářka, dnes tu byly uklízečky a ona po nich ještě vytřela schody, protože se jí zdály špinavý. Je pro mě proto těžký být iniciativní a koukat kolem sebe, co bych uklidila. Normálně jsem totiž hrozná bordelářka a moje máma říká, že kdyby uprostřed kuchyně leželo hovno, tak ho obejdu a nechám to tam (což samozřejmě není pravda :D). Rodiče jsou na děti docela přísný (i když to občas není vidět, podle toho, jak děti zlobí), ale je vidět, že se mají rádi, a vždycky když rodiče odchází pryč, tak dětem dají pusu na rozloučenou.

 Děti první rodinky mají doma super hry - tohle je magnetickej fotbálek

Druhá rodinka je poněkud línější a nepořádek je většinou všude. Holky mají špinavý oblečení... Ne že by neprali, ale ty skvrny už jsou tak zažraný, že nejdou dolů. Podobně vypadají jejich povlečení a hračky. A na všechno mají lidi. Uklízečku, jídlo si často nechávají dovézt, prádlo na žehlení taky vozí pryč a na hlídání dětí mají mě. Tatínek je naprosto nepoužitelnej, většinou si pouští televizi, je na mobilu anebo venku s kolem - když si náhodou hraje s Gábinkou, tak se akorát navzájem plácají. Maminka zase pořád pracuje, sedí u počítače, píše maily a hluk kolem sebe totálně ignoruje. No vím, že takhle rozhodně jednou žít nechci. 

Děti druhý rodinky tolik her nemají (možná je mají v Austrálii), takže nejoblíbenější zábava je tablet

Takže pro mě je tohle skvělá zkušenost a pokusím se ze svých dětí (pokud najdu někoho s kým bych je chtěla mít :D) nevychovat takový spratky.

Konečně volno!

Minulej tejden mi dal fakt zabrat. Navíc jsem strávila víc času u rodiny číslo 2 a připadala jsem si trochu provinile, že u rodiny číslo 1 skoro nic nedělám, což mi potvrdila i rakouská maminka, když mi na mou otázku jestli mám s něčím pomoct, kousavě odpověděla:

"Vždycky je nějaká práce." 

A jéje, co jsem zase neudělala? Prý jsem nechala nepořádek v kuchyni a v obýváku a byla by ráda, kdyby mi nemusela pořád říkat, co mám dělat a byla iniciativní. Luis využil příležitosti, aby mi řekl, že mě nesnáší a že mě nesnáší i zbytek rodiny. No z Luise jsem si nic nedělala, ale z rozhovoru s rakouskou maminkou jsem radost neměla a už jsem chtěla být nejradši doma. Tak jsem vydrhla koupelnu, další den vysála a pro děti uvařila palačinky k obědu. Musím se pochválit, jsem teď fakt machr v dělání palačinek - udělala jsem jich 11 s tím, že to pro tři lidi bude stačit - nakonec je všechny snědly děti, tak jsem si musela pro sebe přidělat. 

A předevčírem i dnes jsem dětem vařila večeři a byla s nimi celý večer, tak se to snad s rakouskou maminkou číslo 1 urovnalo. 

Včera hned po brunchi - něco mezi snídaní a obědem (čerstvý pečivo, jahody, meruňky, vajíčka, párečky, šunka) jsem dostala den volna u obou rodin, a protože tady moc jím (a užírám dětem sladkosti - když já prostě M&M's miluju), tak jsem objela jezero na kole a tentokrát mi těch 40 km zabralo jenom dvě a půl hodiny :D (ne fakt nechápu, že to tady všichni zvládají za hodinu u půl). Pak jsem dojela na pláž, lehla jsem si na molo a užívala jsem si sluníčka, protože za poslední dva týdny ho tady moc nebylo. Dočetla jsem dalšího Harryho a vrhla jsem se na čtvrtej díl. 

A dnešek byl taky pohodovej. K obědu jsme grilovali a toho se vždycky ujme tatínek, který mě požádal, ať akorát prostřu stůl. Ještě ze srandy prohlásil, že je jedno jak to udělám, protože stejně přijde maminka a předělá to po mě (je to hrozná puntičkářka), ale to se kupodivu nestalo. Odpoledne jsem zase měla volno na opalování a čtení a teď jsem s dětmi sama doma. Pia už leží v posteli a já se psychicky připravuju na "uspávání Luise", kterej jako obvykle odmítá jít spát. Ale už jenom 22 dní a pak odjedu :). 

Au pair = levná pracovní síla

Rodinka číslo jedna si na dnešek naplánovala výlet - Bergsteigen. Steigen znamená stoupat. V domnění, že to celé bude spočívat v chození po horách jsem v rámci svého nového sportovního já (který tady začalo žrát nutellu rovnou ze skleničky, i když to dřív považovalo za barbarství - občas prostě potřebuju čokoládu na nervy :D) prohlásila, že s nimi ráda půjdu, protože lezení po horách je má oblíbená činnost. Rakouský tatínek na mě nedůvěřivě koukal a pak dodal, že to je Klettern (šplhání). Trošku mě to znejistilo, ale stále jsem tvrdila, že to není žádnej problém. Potom jsem si to pro jistotu našla ve slovníku a trochu mě to šokovalo - Bergsteigen je totiž horolezectví. Naštěstí jsem měla s rakouským tatínkem ještě jeden rozhovor, protože mi moje horolezecké zkušenosti moc nevěřil a protentokrát jsme radši mluvili anglicky - jo slovíčko climbing znám :D. Tak jsme oba usoudili, že bude lepší, když s nima na výlet nepojedu vzhledem k tomu, že jsem naprostej začátečník (když jsme lezli ve škole na horolezecký stěně tak jsem se nedostala výš než metr nad žíněnku :D). Tak jsem u rodinky číslo 1 dostala den volna (teda až po tom, co jsem vysála první a druhý patro a pověsila prádlo) a šla jsem pracovat k druhé rodince.

Hned na úvod jsem byla zavalena úkoly jako umýt ledničku (něco se tam vylilo, nemohla bys to prosím uklidit?), převlíct postel (no holky už v tý špíně nemůžou dál spát), uvařit oběd (nemohla bys zatím pohlídat ty brambory, já se jenom skočím s holkama vykoupat), pověsit prádlo (za chvilku dopere pračka)... Ale mě to nevadilo, zjistila jsem, že radši uklízím než si hraju s dětma :D. Po mém druhém obědě (to je tak když člověk pracuje u dvou rodin) přijela babička a odvezla si holky k sobě, protože rodiče pořádali velkou večeři pro 15 lidí, akorát na rozdíl od první rodiny si všechno objednali. Ptala jsem se kolik to stálo.

"Není to tak hrozný. Já vlastně ani nevím, kolik za to zaplatíme. Sto euro za přivezení a pak je nějakej paušál na každýho člověka."

No mám takovej pocit, že to bude stát víc, než mi dají za celej měsíc :D. Tak jsem ještě vyleštila zrcadlo a zapatlaný okna, protože Gábinka s oblibou dělá otisky na lesklejch plochách a ještě radši na ně prská a plive a v půl šestý mi volala rodinka číslo 1, jestli můžu přijít zpátky k nim, protože mě zase potřebujou. 

Hned jak jsem přijela, tak jsem povlíkla 4 postele pro návštěvu, co tu bude spát. Rodiče i s návštěvou odešli do restaurace a nechali mi tu 4 děti na starost. Tak jsem jim uvařila špagety (už je umím aldente a Luis si nestěžuje, že jsou moc měkký :D) a teď koukáme na Vzhůru do oblak. Všechny děti leží na gauči skoro v objetí, nikdo se tu nehádá, no co víc si přát? 

PS: Zakřikla jsem to. Luis mi zase řekl, že mě nesnáší, flákl mě a a taky kopl,  protože jsem chtěla, aby šel spát, stejně jako ostatní a pětiletej Samuel brečí, protože chce, aby jeho sestra spala vedle něj, a to ona odmítá.

Silně uvažuju o koupi protihlukových sluchátek...

Když mi Luis říkal, ať si půjčím jeho sluchátka, až půjdu hlídat k druhé rodince, tak jsem se jenom smála. Třetí den u nich jsem ale zjistila, že by se vážně hodily. Překvapivě chtěly holky zase uvařit palačinky. Že nemají mlíko jsem si už zvykla, ale bez mouky palačinky fakt nezvládám a tak byly špagety. To se ještě obešlo bez scén.

Hlavně, že mají v ledničce 6 flašek, ale najít tam něco z čeho by se dalo vařit, je oříšek.

Vyndala jsem holkám kelímky, abych jim nalila vodu, ale Ria (ta starší) šla a vzala si porcelánovej hrneček. A Gábinka hned, že ho chce taky. Ten, kterej jsem jí podala se jí nelíbil, další taky ne. Prostě si ho chtěla vzít sama a začala se škrábat na linku. Řekla jsem, že tam rozhodně nepoleze, že jí klidně zvednu, ale stát na lince se nesmí. A pak začal řev... Desetkrát se pokusila tam vylézt a já jí desetkrát vzala a postavila na zem. Mezitím ze sebe vydávala zvuk o hlasitosti přinejmenším 150 decibelů (mimochodem výstřel děla z bezprostřední blízkosti má 140 dB, jak jsem teď zjistila :D). Její tatínek byl zrovna ve sprše, přihnal se do kuchyně jenom v ručníku, protože si myslel, že tam Gábinku přinejmenším někdo vraždí. Vysvětlila jsem mu to (naštěstí říkal, že jsem se zachovala dobře a že lézt na linku je nebezpečný) a on šoupnul Gábinku do ložnice, aby se tam vyřvala bez diváků. 

Pak už jsem naštěstí jela domů. A další den jsme měli hádku i u první rodinky. Luis má pořád zakázanej tablet, mobil a počítač. Když rodiče zmizí, tak ho většinou nechám dívat se na videa, abych měla klid. Včera byla ale doma i Pia, a jak je známo, tak na sebe sourozenci hrozně rádi žalujou (jo znám to z vlastní zkušenosti :D). 

Pia: "Víš, že nesmíš na počítač."

Luis: "No a co."

Zapojila jsem se do diskuze (nebo spíš už hádky), a Luisovi jsem řekla, že by od toho notebooku měl jít pryč. Pia se mu ještě chvilku škodolibě vysmívala tak se Luis rozhodl vyřešit to tou méně diplomatickou cestou a začal do ní kopat (mimochodem, nevyplácí se prát se s někým, kdo je o tři hlavy vyšší). Pokusila jsem se ho odtáhnout, a tak se snažil fláknout a kopnout i mě. Jsem vážně machr v uhýbání (jo základka a hraní vybíjený mě vycvičily - vždycky se mi dařilo držet se co nejdál od míče, protože jakejkoliv pokus o chycení většinou končil míčem v mým obličeji), takže Luis místo mě praštil do stolu a pak k tomu ještě začal brečet. S Piou jsme to vzdaly a Luis se šel znovu koukat na videa. Pia ho samozřejmě hned naprášila tatínkovi, když přišel, a Luis se mi musel jít omluvit a podat mi ruku (ááá ten vítězoslavný pocit - a máš to spratku). 

Tohle je teda focený jindy, ale tak nějak to vypadalo :D

Asi tak po hodině jsem šla hlídat zase holky. Pršelo, zrovna přišla uklízečka (jo taky maj uklízečku, ale ta asi neuklízí prach pod postelí, když jsem to musela dělat já), a tatínek usoudil, že tam holky moc zlobí a poslal nás ven (chtěl se v klidu dívat na olympiádu). Považovala jsem to za naprosto "geniální" nápad. Když bylo hezky, tak nechal holky sedět u tabletu, ale prší a vyžene je ven. Navíc je u nich doma jen jeden deštník.

Deštník od Chanelu pro děti? Už se ničemu nedivím :D. 

A v pozadí je portrét Rii v nadživotní velikosti.

Holky se okamžitě začaly hádat, která ponese deštník, Ria se urazila a vyběhla ven - jen tak bez mikiny. Gábinka zase chtěla jít ven jenom v žabkách a já nevěděla co dřív. Konečně jsme se vypravily a šly jsme na procházku. Ria skoro běžela, protože byla pořád uražená a Gábinku jsem musela táhnout za sebou. Pak se rozpršelo, tak jsme se vydaly zase zpátky (asi po 100 metrech). Donutila jsem Riu oblíct si mikinu (no teda spíš sako - vůbec se tady chodí doma víc "nóbl", ty děti snad ani nemaj tepláky a jsou celej den v džínách) a Gábinka trvala na tom, že s sebou vezmeme kočárek s panenkou. Úmorná hodinová vycházka začala. 

Mé obvyklé fráze:

"Gabrielo počkej, pojď se mnou pod deštníkem, prší." (pláštěnka je asi něco druhořadýho, protože se u nich doma nevyskytuje, a mikina s kapucou taky)

"Rio, nešahej na toho slimáka."

"Gábi, proč jdeš tak pomalu."

"Gábi, neutíkej pryč, jezdí tady auta."

Vrátily jsme se zpátky, zmrzlý a mokrý (a to jsem s sebou vzala ještě svůj deštník, takže jsme měly dva - ani jedna pod ním nechtěla jít). 

Kupodivu jsem nemusela vařit večeři a šly jsme se najíst k sousedům. Tatínek odjel pryč, protože měl vyzvednout maminku na letišti a já jsem měla uspat holky - další boj. 

Rie spadla pasta z kartáčku Gábince do vlasů, musela jsem jí to vyčesávat. Vlasy měla skoro ve stádiu dredů, protože se odmítá česat a nosit culík, natož když se to slepilo pastou. Pak si hodinu (nepřeháním) upravovala postýlku, mezitím jsem přečetla dvě pohádky a dokonce jsem jim zpívala ukolébavky (pak jsem prostě zpívala, co mě napadlo, jenom aby usnula). Po hodině a půl Gábinky fňukání a přemlouvání, že nechce spát a že chce mluvit s maminkou v 10 hodin konečně usnula - a Ria taky, i když s výrazem, že by svojí mladší sestru nejradši uškrtila. Skoro jsem tam vytuhla i já. 

Asi za půl hodiny přijeli rodiče, tak mi trochu zvedla náladu peněžní odměna. Dneska tam naštěstí budu jenom dvě hoďky. 

Zase si odškrtávám dny, co mám za sebou - doufám že těch zbývajících 27 dní psychicky přežiju. 

Zážitky z dnešního dne

Jsem tady už víc jak měsíc a za tu dobu, jsem si o sobě začala myslet, že jsem docela obstojná řidička. Po dnešní zkušební jízdě jsem to musela přehodnotit - jsem obstojná řidička auta s automatickou převodovkou. Nevím, kde přesně je teď mé oblíbené bílé volvo, vím jen, že není doma. Místo něho stojí před domem staré BMW - kabriolet. Takže sice můžu říct, že jsem řídila auto bez střechy, ale rozhodně se tou jízdou nemůžu chlubit. Původně jsem měla zítra odvézt Luise do Villachu na trénink skoků na lyžích, tak rakouská maminka chtěla, abych se nejdřív s tím autem projela, než mě do něj pustí i se svýma dětma. No dvakrát mi to chcíplo a vůbec jsem vypadala, že řídím snad poprvý (nebo jsem se u toho aspoň tak cítila). Ale tím líp pro mě, do Villachu po dálnici a bez navigace nemusím, prej by to bylo moc nenezpečný :D.

Odpoledne jsem šla hlídat děti k rodince číslo 2. Ještě, že jejich mamka mluví česky. Jakmile jsem kolem třetí hodiny přišla, tak na mě vychrlila seznam, co všechno musím udělat a měla jsem problém stíhat to i v češtině, natož kdyby na mě mluvila německy - vysát, poskládat prádlo, uklidit dětem pod postelí, ohřát večeři (taky nemají mikrovlnku!), uvařit omáčku k boloňskejm špagetám na zítra (ne že bych je někde kromě jídelny ve škole jedla, natož vařila), oprat salát, jít s holkama k vodě jestli budou chtít a Ria musí být před sedmou nachystaná jít na trénink vodních lyžích. Holky se mezitím snažily přesvědčit mamku, aby se mohly dívat na televizi. Ta jim to zakázala a odjela pryč. Samozřejmě se televize okamžitě, když rodičovský dozor zmizel, zapnula. 

jedna kouká na tablet, druhá na telku...

A já jsem je nechala koukat, protože kdybych si s nima ještě měla hrát, tak bych nic ze seznamu úkolů nestihla. Během úklidu (vsadím se, že tam nikdo neuklízel od tý doby, co Míša odjela) jsem z pod postele jsem vytáhla asi 20 pastelek, hračky z kinder vajíčka, žabky a tunu prachu. Zajímalo by mě, jak dlouho to tam bylo :D. Naštěstí holky nechtěly k vodě (jupí, nemusím hlídat, jestli se neutopily) a k večeři si zase poručily palačinky. 

marmeláda úplně všude jenom ne v puse :D

Mám radost, že někomu konečně chutná moje jídlo a chce si se mnou povídat. Od Luise se vždycky jenom dozvím, že jsou ty špagety moc měkký (no tak jsem prostě zvyklá nedělat to aldente, ale dokud to fakt není) a nebo že nesnáší olivovej olej, po tom co jsem mu na něm ohřála těstoviny. Ale s Luisem je to poslední dobou taky docela v pohodě. Mám pocit, že mě trochu lituje, že musím holky hlídat, protože je nesnáší. Když jsem mu říkala, že to zas není tak hrozný, tak se smál a odpověděl, že to bude tím, že už jsem si zvykla na něj a že mě na takový situace jeho chování připravilo :D. 

Zítra zase hlídám u obou rodin, tak teď půjdu spát (jo užívám si plno spánku než začne zas škola :D). Tak dobrou :).

Villacher Kirchtag

Včera byly rodiče doma a já jsem tím pádem měla volný večer a vlastně i odpoledne. Chvíli jsem si hrála s Luisem, ale po tom, co jsem si vzala z pytlíku dva bonbony a on mě fláknul klackem, kterej držel v ruce jsem se naštvala a šla jsem si číst (jo a ty bonbony jsem si pak dala tajně, když zapomněl otevřenej pytlík na stole). Plánovala jsem si poklidný večer s Harry Potterem. Pak ale zavolal rakouskému tatínkovi jeho synovec Klemens (nemám páru, jestli se to píše takhle), že je ve Villachu, kde zrovna probíhají slavnosti a jestli se k němu nechci připojit. Sice jsem ho viděla jenom jednou, ale řekla jsem si, že neuškodí bejt trochu spontánní. Tatínek mě hodil na vlak, dal mi 20 € jako kapesný (fakt tu rodinu miluju :D) a během půl hodiny od telefonátu jsem byla tam.

Ve Villachu probíhá už sedmej den Villacher Kirchtag. Nevím jak to popsat - je to něco mezi městskejma slavnostma, matějskou a staročeskejma májema. Na nádraží mě vyzvedl Klemens a vyrazili jsme do centra dění. Je to stejnej vtipálek jako jeho strýček. Hned na úvod se mi pochlubil, co všechno umí říct česky - Ahoj, Jak se máš a Mám v Eiffelovku v kalhotech :D. O víkendu byl placenej vstup, ale Klemens někde našel placku, která byla místo vstupenky, tak jsem ušetřila 11 € (stačí, že jsem dala 12 € za cestu vlakem, a to to je dohromady tak 55 km).

moje vstupenka

Bylo tam narváno a skoro všichni na sobě měli tradiční kožený kalhoty nebo dirndl (šaty). Stánky, kolotoče, pódia, autodromy... Byla jsem i tak trochu donucena (a pozvána) na jednu atrakci, radši jsem si sundala brejle, když jsem viděla, jak všemožně se to otáčí. Klemens to neudělal (jo je taky bez brejlí úplně slepej) a musel si je celou dobu přidržovat na nose :D.

kvalitní noční foto :D

Během večera jsem se seznámila asi s 15 lidma a okamžitě do pěti minut (v tom lepším případě) jsem zase jejich jména zapomněla. Klemens se rozhodl dělat mi dohazovače (takže jsme si zahráli hru: Úúúž se znáš s Luckou?) akorát na to byl až moc opilej (a já moc málo, i když se to snažil napravit). A zjistila jsem, že mi docela chutná radler, ale myslím, že v Čechách by na mě někteří hospodský koukali dost nenávistně, kdybych si chtěla do piva nalít sprite :D.
Svoje předsevzetí nepřežírat jsem zabila půlnočním kuřetem (jíst kuřecí křidýlka a pozorovat ohňostroj - prostě nádhera).

A z Villachu jsme nakonec odjeli až v půl 3. Zavolali jsme si soukromé taxi - maminku Klemense (protože chytnout taxík bylo naprosto nemožný - pokaždý, když nějakej přijel a zastavil, tak se k němu nahrnulo dvacet lidí a překřikovali se, kdo taxikáři zaplatí nejvíc). Ještě jsme si dali jednu "půlnoční svačinku" ve tři ráno a já přespala u nich na gauči. Ráno jsem zase jela vlakem domů, sice trochu nevyspaná, ale odpočinula jsem si od dětí. Od pondělka už mi totiž začne "dvojitá směna" se dvěma rodinami, tak jsem odreagování potřebovala :).