První měsíc za mnou!

Jsem tu už víc než měsíc a nějak teď nemám o čem psát. Dny jsou dost jednotvárný.

Každej všední den jezdím na kole na univerzitu do Klagenfurtu. Pořád čekám, že z toho budu mít nějaký svaly na nohách ale ono stále nic. Při hodinách němčiny mám pocit, že dobře rozumím a i mluvím (nicméně poslechy úrovně C1 zásadně tipuju :D). Jenže jakmile přijedu domů, tak se aspoň dvakrát musím ptát, co že to říkali, protože jsem to napoprvý nepobrala. 

Už druhej večer jsme grilovali. Jsem přežraná. Totálně. Dokonce jsem včera musela odmítnout zmrzlinu jako dezert. Burgery, siven (to je takovej větší pstruh, kterej žije v jezeře), kuřecí křidýlka, klobásky... Aneb jak by řekl můj strejda, fakt si tady žereme :D. 

Když je hezky tak chodím k vodě. Včerejší rekord - uplavala jsem 70 metrů! Trošku jsem i ochutnala vodu z jezera (prej je pitná, ale asi ne 20 metrů od pláže s nedopalky a dalšími odpadky) a pak jsem jí pět minut vykašlávala, naštěstí už na souši. Buď tam chodím s Luisem (což je skoro za trest a rozhodně si u toho nezaplavu) anebo s dalšími au pair z okolí. Některý se mění dost rychle, u sousedů to jedna slečna vydržela 3 dny (i když ti kluci jsou zlatý a hrozně ráda bych je oba vyměnila za Luise :D) a místo ní mají syrskýho tak trochu uprchlíka, kterej teď studuje v Klagenfurtu. Jmenuje se Oma (německy babička) a já už teď nemusím s klukama hrát fotbal (díky bohu :D), protože se o to stará on. Znám tu i dvě au pair z Čech, ale většinou mám volno, když ony pracují a naopak. Včera to ale vyšlo a sešla jsem s jednou z nich v Klagenfurtu na pláži, což je fakt pláž s pískem (kterej mám totálně všude).

Tak jsme si udělaly pár fotek - obě máme Alcatel, takže 

to není jak ze zrcadlovky, ale na pochlubení to stačí :D

Mám takovej pocit, že Luis trpí schizofrenií. Jsou chvíle, kdy je hrozně hodnej, chce se mnou hrát hry, dokonce mě volá, abych za ním přišla do pokoje a povídá si se mnou. A pak se najdou okamžiky, kdy bych ho zabila. Zkouší na mě taktiku - "Jsi ta nejhorší ze všech au pair, který jsem měl a nesnáším tě." No náladu mi to nezlepšilo, ale od jeho kamaráda jsem se dozvěděla, že tohle říká všem svým "hlídačkám", takže ho prostě ignoruju. Občas mě i kopne nebo mě bouchne. Mrsknul po mě dokonce zámek od kola, ale to naštěstí viděla jeho máma, tak mu vynadala. Nejradši bych mu dala na zadek, ale prozatím jsem se spokojila se seřváním a podařilo se mi z něj vymáčknout omluvu, i když se u toho tvářil, jako že mu je to totálně fuk a jsem totální kráva.

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem cholerik, ale teď mám spíš pocit, že jsem flegmatik a to pořádnej. Takže vzkaz pro Luise (i když jenom takovej imaginární, protože doufám, že se k tomuhle blogu nikdy nedostane): "Trhni si parchante!" Já brzo dostanu svojí první výplatu, protože už bude srpen a tak se mám na co těšit :). 

Harry Potter

V naší skupině německýho kurzu je nás sedm. Ekonomové, psycholog, sociolog, překladatelka... Já jako biochemik mezi ně trochu nezapadám. Debaty o politice, ve kterých se zbytek docela vyžívá, mě hrozně nebaví a měla jsem trošku strach, že si se svými novými spolužáky nebudu mít co říct. Včera mě ale zaujalo tričko jedné Italky Magdaleny s nápisem Quidditch team. Famfrpál! Vzpomněla jsem si, jak jsme s kamarádkou plánovaly, že na kolejích v Praze uspořádáme famfrpálovej zápas, ale skončili jsme u toho, že by nás vyšla výroba obručí docela draho. Magdalena byla ráda, že našla dalšího blázna do světa čar a kouzel a dozvěděla jsem se, že dokonce hraje v Itálii v národním týmu a zúčastnila se i mistrovství Evropy. Zbytek spolužáků na nás dost vyjeveně koukal ("To jako vážně běháte s košťatama mezi nohama?"), ale já byla nadšená, protože v Praze je prej od května taky jeden famfrpálovej tým (takže sportovní plán na příští semestr je jasnej :D). 

Pak jsem dorazila domů a Luis si se mnou chtěl hrát a dokonce dobrovolně. To mě fakt dostalo. Fotbal jsem si ním totiž hrála naposled víc než před týdnem, kdy mi řekl, že mám vyhazov, protože si nechci kopat, tam kde chce on (po tom co jsem po třetí lezla do rákosí a hledala míč). Nejdřív jsme hráli vybíjenou a Luis uznal, že v ní nejsem tak marná jako ve fotbalu. Sice jsem zase musela běhat pro míče (ale je pravda, že tentokrát jsem je do křoví házela spíš já), ale oba jsme se bavili.

"Řekni kouzelný slovíčko, jinak ten míč nedonesu," snažila jsem se trochu moralizovat. 

"Abrakadabra," odpověděl Luis. 

"Tohle slovíčko jsem nemyslela."

Vyjmenoval dalších pět kouzel, na míč úplně zapomněl, vzal dva klacky, který ležely poblíž a na ulici jsme kolem sebe šermovali našimi hůlkami a křičeli Expeliarmus, Petrificus totalus a nakonec mě zabil Avada Kedavrou. 

Dovezla jsem si s sebou i pár věcí na vyrábění a Pia si z lékařskejch špachtlí vyrobila stylovou záložku v barvách Bradavic - Nebelvír a Zmijozel jsou zepředu a Mrzimor s Havraspárem zezadu. 

A já si teď místo domácích úkolů z němčiny jdu číst Harryho. Jedničku už mám za sebou a Pia má doma v angličtině pět dílů včetně Bajek Barda Beedleho, takže mám do konce prázdnin co dělat (achjo a to jsem si plánovala, že začnu s bakalářkou :D).

PS: můj blog navštívilo už 1000 lidí - přijdu si jako velká blogerka :D.

Druhý den kurzu - stále ještě bez rodičů

Ráno mě vzbudila SMS od rakouské maminky. Musím Luise vypravit na trénink, takže přijdu pozdě na kurz - tentokrát opravdu o půl hodiny. Super... Šla jsem vzbudit Luise.

"Musíš vstávat, dneska máš vodní lyže."

"Já ale nikam nejdu," začal se hádat.

"Proč?"

"Bolí mě noha," tvářil se ukřivděně. Jo to ti tak budu věřit, včera jsi s kamarády lítal po celým baráku a najednou je z tebe chudáček. Naštěstí se nás zrovna rozhodla rakouská maminka zkontrolovat. Po desetiminutovým telefonátu Luis nakonec slíbil, že na trénink půjde. A já jsem zas musela slíbit, že se nezúčastním odpoledního vyučování, přijedu kolem oběda domů a něco uvařím. Luis se dokonce bez keců oblíknul, vyčistil si zuby a dobrovolně chtěl snídani (a to se moc často nestává). Hodil toasty do topinkovače (kterej zapomněl zapnout), vytáhl mobil a začal hrát hry. Donesla jsem mu snídani až pod nos, i když na začátku tvrdil, že všechno zvládne sám.

Všechno už jsem měla sbaleno jak pro sebe, tak pro Luise a nervózně jsem pokukovala po hodinkách. 

"Polož ten mobil a jez!" napomínala jsem ho neustále. 

Pět minut před devátou už jsem to nemohla vydržet.

"Musíme už jít, jinak nestihneš trénink," o tom, že nestihnu začátek kurzu jsem radši mlčela.

"Já nemusím nic."

Ujely mi nervy a chvíli jsme na sebe řvali, skončilo to tím, že mě dokonce kopl - dvakrát. Skoro jsem zavolala jeho rodičům, ale nakonec se uraženě zvedl a zamířil ke dveřím. Ještě mi řekl, jak je rád, že nejedu na kole s ním, ale že může jet sám a já jsem zamířila do Klagenfurtu. 

Už jsem se stala expertkou na pozdní příchody a na to, že se všichni diví, že mám obličej červenej jako rajče a nemůžu popadnout dech. 

Jinak jsem s kurzem moc spokojená. Ve skupině je nás 7, z toho jeden další Čech, tak si občas překládáme, to co nevíme. Hodně jsme debatovali, když se to stočilo k politice a k tomu, odkud kdo pochází, zjistila jsem, že jsem úplně mimo (asi mě nikdo nenutil učit se zeměpis a ZSV pořádně, zdravím paní učitelky z gymplu :D).

Doufám, že jsem o moc nepřišla, když jsem odpoledne musela odjet. Teď se půjdu naučit asi 50 nových slovíček, ze kterých nás zítra naše paní učitelka Elisabeth může vyzkoušet, napíšu básničku, co jsem dostala za domácí úkol a připravím si pohádku, kterou zítra budeme každý vyprávět. A to hlavní - rodiče už jsou doma, zítra přijdu včas! (snad :D)

Univerzita v Klagenfurtu - připadám si tam skoro jako na VŠCHT, 

zvuk vrtaček během hodin mi chyběl.

Nemáte někdo návod jak se rozdvojit?

Rakouští rodiče mi domluvili kurz němčiny na univerzitě v Klagenfurtu. Kdyby jenom domluvili, oni mi ho dokonce i zaplatili a malá částka to rozhodně nebyla. Měla jsem z toho obrovskou radost, jenže...

Jenže se ukázalo, že rodiče budou celý pondělí a úterý ve Vídni a já se musím postarat o děti. To pondělí, kdy začínal můj intenzivní čtrnáctidenní kurz němčiny. Děti mají naštěstí každý den trénink vodních lyžích, takže s kurzem se dál počítalo. Pia je navíc už dost velká, takže se vypravit dokáže sama, Luisovi jsem s tím měla pomoct já. Naštěstí jsem s ním nemusela jet na kole až na místo tréninku, prý tam zvládne dojet sám (i když mám takový pocit, že v Rakousku nesmí jezdit děti do 10 let na kole bez dozoru). Smířila jsem se s tím, že na kurz přijedu o půl hodiny později, i když nesnáším pozdní příchody a jsem z nich celá nesvá. 

Vše jsme takhle v neděli večer naplánovali, chystali jsme se jít spát a najednou se ozval příšerný řev, pláč a jekot. Celá rodina se seběhla v obýváku, kde byla naprostá tma. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Luis prý šlápl na kabel, dostal ránu a v celým patře vyhodil pojistky. Všichni jsme byli dost v šoku, Luisovi naštěstí nic vážnýho nebylo, jenom trochu kulhal, protože ho bolelo chodidlo od toho výboje. Takže Luis nakonec druhý den na trénink neodjel, rodiče s ním ještě chvilku počkali doma, než jsem odjela na univerzitu do Klagenfurtu, kde kurz probíhá. Vyjela jsem trochu později, protože jsme ještě řešili, co bude s Luisem, a tak jsem celých 8 kilometrů šlapala, co nejvíc jsem mohla a nakonec jsem dorazila jen s pěti minutovým zpožděním. Přijdu do posluchárny, kde měla být úvodní hodina, a tam seděly jenom dvě paní. Trošku jsem znervózněla, ale dámy mě ujistily, že jsem tam správně. Kurz nakonec začínal až v 9 a ne ve tři čtvrtě, jak jsem si myslela. Kdybych to věděla, tak bych se nemusela tak hnát a nakonec uřícená a zpocená běhat po univerzitě a hledat učebnu B. 

Když se do sálu nahrnulo dalších 40 lidí, napsali jsme si test, který hned na místě opravili, pak jsme měli menší interview a řekli nám, že máme znovu přijít až ve 2. S tím jsem absolutně nepočítala. Podle přihlášky jsme měli končit v půl jedný, odpoledne mít volno a já měla v jednu dojet do Pörtschachu, uvařit dětem oběd a zbytek dne být s nimi. Sedla jsem tedy zase na kolo a jela jsem zpátky. Poklidila jsem, zkontrolovala Luise, který se tvářil, jako kdyby umíral, a rychle jsem ukuchtila palačinky. Luis odmítl jíst, ale Pia si dala i za něj. Neměla jsem sílu se s ním hádat, naházela jsem do sebe tři palačinky, tři jsem tam nechala pro Luise, kdyby měl hlad, a zase jsem jela do Klagenfurtu. Vyjela jsem pozdě, a tak jsem se už po třetí ten den hnala jak šílenec, abych tam přišla včas. Naštěstí čekali na opozdilce a během mého pětiminutového zpoždění jsem o nic nepřišla. Dostali jsme vlastní tašku, plno papírů s informacemi a rozdělili nás do skupin. 

Prudce mi narostlo sebevědomí, protože mě zařadili do tý nejlepší - úroveň B2/C1. To jsem vážně nečekala, protože se svojí němčinou jsem na tom byla ze začátku dost bledě a navíc mě Luis pořád ujišťoval, že německy moc mluvit neumím (prý ale měl už i au pair, který mluvily hůř než já - z Ameriky a Japonska :D). Během hodiny jsme se dozvěděli všechny informace, dostali jsme i welcome drink. Za colu a fantu jsem byla hrozně věčná, protože po tom mým maratonu jsem nutně potřebovala hodně cukru. Po tom, co jsem do sebe kopla tři kelímky, jsem se zase vydala na zpáteční cestu. Moje stehna moji rychlojízdu už moc nezvládaly, ale nechtěla jsem nechávat děti dlouho samy. 

Přiřítila jsem se do kuchyně, kde si Pia v klídku četla. 

"Kde je Luis?" ptám se. 

"Nevím," odpověděla Pia nevzrušeně. Prohledala jsem barák, volala jsem mu na mobil, ale měl ho vypnutý. Napadlo mě ještě skočit k sousedům. Naštěstí tam byl a já tak od něj měla na celý odpoledne pokoj. Noha už ho asi bolet přestala, protože běhal a smál se (tentokrát naštěstí ne mně). Párkrát jsem ho během večera došla zkontrolovat a nakonec se mnou odešel domů až v půl 9. Aby toho nebylo málo, objevila jsem na schodech obrovskou krysu nebo potkana nebo prostě něco fakt velkýho. Zavřela jsem všechny dveře kromě vchodových tak doufám, že krysa utekla ven. Pia mezitím odjela na show vodních lyží, kde vystupovala, a já jsem se pokoušela dostat Luise do postele. Psychicky i fyzicky naprosto vyčerpaná jsem mu nakonec po hodině přemlouvání dovolila vzít si mobil do postele a pouštět si videa (ne fakt nechápu, jak ty děti může bavit sledovat dvě hodiny v kuse, jak někdo hraje hry a komentuje je). Počkala jsem na Piu, která se vrátila v 11, a padla jsem do postele v očekávání dalšího hektického dne. Jak já se těším až se vrátí rodiče! 

Moje nová taška i s QR kódem... škoda že nevím jak s mým mobilem QR kód přečíst :D

Pro jistotu jsem si vyfotila naší třídu, kdybych jí nemohla druhej den najít. 

Volná neděle

Na neděli jsme si plánovali výlet do Itálie. V Pörtschachu totiž mělo bejt hnusně, tak bysme se místo v jezeře vykoupali v moři. Bohužel pro mě se předpověď počasí změnila, u Wörthersee skoro celej den svítilo sluníčko a nikam jsme nejeli. Místo toho jsem dostala volno, stejně jako au-pair našich známých Míša, a tak jsme se rozhodly jít spolu na rozhlednu Pyramidenkogel (říkala jsem si, co to jako má společnýho s pyramidou, ale pak jsem zjistila že Pyramide je německy jehlan). Moje rakouská rodinka tam už párkrát byla, ale vždycky jenom s autem. V rámci šetření (14 € za celodenní lístek na loď mi přijde trochu moc) a posilnění mého nového sportovního JÁ, jsem nejdřív na kole dojela za Míšou do Reifnitz (17 km) a pak jsme odtamtud šly pěšky. Mají tady moc pěkně značený cesty. Až na první rozcestí, kde jsme správnou cestu trefily až na potřetí, jsme se neztratily. Cedule ukazovaly, že pěšky to je k rozhledně dvě a půl hodiny, my jsme to stihly za hodinu a čtvrt. A Míša má na rozdíl ode mě mobil s foťákem, kterej umí pořádně fotit, takže máme skoro profesionální fotky :D. 

Vstup nebyl nejlevnější - se studentskou slevou za 8 €. 

Výtah byl sice s v ceně, ale my jsme si ty schody vyšláply.

A ten výhled za to stál. Po cestě to vypadalo, že zmokneme, ale nakonec se vyjasnilo.

A tady jsem s Míšou :) 

Dolů se dá jet skluzavkou. Další 4 € se nám ale dávat 

nechtěly, a tak jsme si to i dolů sešly po schodech. 

Volná sobota

Většinou když mají lidi den volna, tak odpočívají. Já jsem se místo odpočinku rozhodla být akční. Nehledě na to, že jsem se den před tím spálila skoro všude, včetně vnitřní strany stehen. Naštěstí ne moc, takže mám barvu růžového selátka a ne rudého rajčete. Vyhrabala jsem nejvolnější oblečení, který jsem si s sebou sbalila (ani panthenol mi od spálenin nepomohl) a naplánovala jsem si cestu do Villachu - druhýho největšího města v tomhle kraji. Podle map to bylo tam i zpátky dohromady 54 km. I když jsem tolik nikdy neujela, řekla jsem si, že to prostě zvládnu. Nahrála jsem si vyprintscreenovanou mapu do mobilu, sbalila jsem si tři dny starou bagetu, protože žádný jiný pečivo kromě plesnivýho chleba doma nebylo, a jela jsem. Kolem jezera je rovinka, a tak mi nedošlo, že jakmile od něho odjedu, začnou kopečky kvůli kterým většinou na kole v Čechách nejezdím. Můj orientační smysl nakonec taky selhal. Místo vesnic jsem se rozhodla jet podél řeky, a tak jsem si nevědomky cestu tam prodloužila o pět kilometrů. Poslední půlhodinu jsem si už jenom v duchu nadávala, co mě to napadlo za debilní nápad a po vyplivnutí třetí mouchy jsem si uvědomila, že bych se měla naučit jezdit se zavřenou pusou. V centru Villachu jsem zaparkovala kolo a šla jsem si procházet město. Největší radost mi udělal mekáč. Chtěla jsem se v něm najíst, už když jsem byla na výletě v Grazu, ale ani po třech hodinách prolízání města jsem ho nenašla (teď jsem se dívala na mapu a v Grazu je jich asi 10, vypadá to že neumím hledat). Nikde jinde se totiž člověk pod 3 eura nenají. Prošla jsem si památky a obchody jako vždycky.

Všichni musí být v krojích - dokonce i v reklamě na kondomy ve výloze lékárny :D

A tohle je výloha C&A - figuríny taky v krojích (líp to přes to sklo nešlo :D)

Zpáteční cesta nebyla tak hrozná jak jsem čekala. Sice jsem se ztratila a musela jsem se ptát, kudy mám jet dál - samozřejmě do toho největšího krpálu, takže jsem kolo radši vytlačila. Po návratu jsem s pomocí map na seznamu zjistila, že jsem ujela 63 kilometrů - můj životní rekord :D. Bolí mě zadek, ale jsem na sebe vážně pyšná. A nejsem si jistá, jestli tomu budou ti, co mě znají už dlouho, věřit. Nakonec jsem tak moc nekecala, když jsem u přijímacího skype hovoru tvrdila, že jsem sportovní typ :D.  

Graz

Třetinu prázdnin už mám za sebou (každej den si odškrtávám kolik mi toho ještě zbývá).

Postupem času zjišťuju, že mi vůbec nevadí domácí práce a dělám je radši, než si hraju s dětma (no tohle až si přečte máma, tak tomu nebude věřit :D). Docela rychle mě omrzelo pokřikování, že podvádím, jakmile jsem jednu z pěti her vyhrála. Nebo vymýšlení nových pravidel, aby si Luis výhru opravdu pojistil.

"Vyhrál jsem jackpot," zajásal u monopolů, když mu zbývaly poslední dvě bankovky a vytáhl z krabice všechny pětidolarovky. Když jsem protestovala, že to není fér, tak mi odpověděl, že to přece já podvádím, ne on. 

Zlatý věšení prádla a mytí nádobí. Ani žehlit nemusím, protože to se tady moc nedělá. Ze začátku mi vadilo dávat ty zmuchlaný věci do skříně, protože jsme doma zvyklí žehlit skoro úplně všechno (včetně kalhotek, čemuž se hrozně divila spolubydlící :D), ale už jsem si na to zvykla. 

A včerejšek jsem strávila skoro celej bez dětí, tak mi to hned zlepšilo náladu. Den předtím (asi v půl dvanáctý v noci, protože tady se všechno organizuje až na poslední chvíli), se mě rakouský tatínek ptal, jestli s ním nechci jet do Grazu (Štýrský Hradec), protože tam má něco pracovně, a že si po cestě bude vyřizovat hovory a podobně a já budu řídit. Takže jsem poprvý od autoškoly jela po dálnici. Občas to tam vypadalo jako na dé-jedničce - přejíždění sem a tam kvůli opravám. A pak jsem měla čtyři hodiny na prohlídku města. V infocentru jsem nafasovala mapu a kupodivu jsem se neztratila (což se mi občas stává i v Praze). Většinou se ráda fotím s památkami (jako pravý turista :D), ale už jsem to vzdala, protože kolemjdoucí neumí s mým mobilem. Vím, že je starej a moc nefunguje, ale to je takovej problém s ním nehejbat, když fotí anebo počkat až se podívám do objektivu? Tak jsem alespoň fotila památky beze mě. 

Hodinová věž - kvůli tomuhle jsem si vyšlápla 260 schodů, ale 

alespoň se mi díky výhledu na město podařilo najít infocentrum. 

A při zpáteční cestě jsem se ještě dozvěděla, to co jsem nenašla v průvodcích. V celým jižním Rakousku docela prosperuje prostituce, která je ve Slovinsku a Itálii zakázaná, a proto sem jezdí hodně turistů za sexem. Na tohle přišla řeč, jenom protože jsme míjeli hodně bordelů, ne že bysme se o takovejch věcech bavili běžně :D. 

Třetí týden za mnou

Už mám za sebou tři týdny a děti mě asi nikdy nepřestanou překvapovat. 

Mám s nimi plno krásných zážitků. Třeba v pondělí jsme byli na Wasserskishow. Luis a Pia totiž denně chodí na tréninky vodních lyžích. Nemusí za to nic platit, ale každý týden mají "vystoupení" pro veřejnost. Je mi jich trošku líto, protože musí vstávat daleko dřív než já a ani o prázdninách se pořádně nevyspí. Ale stojí to za to, protože jsou v tom fakt skvělí. Vstup na show jsem měla zadarmo, protože peníze od publika vybírala rakouská maminka. Seznámila jsem se i s babičkou (prý jí mám taky oslovovat babičko jako děti :D), s kterou jsme potom fandili a tleskali účinkujícím. Občas jsem i zírala s otevřenou pusou, nechyběly skokánky, přemety, vlajky, kostýmy, akrobatický čísla ve vzduchu na padáku. Nejvíc mě dostala závěrečná jízda, kdy měl jeden kluk na zádech podivnou dřevěnou konstrukci, a když byl uprostřed jezera, tak si ze zad odpálil ohňostroj. 

Můj mobil nezvládá fotit pohybující se objekty v šeru - pro 

přiblížení: pět holek jede na vodních lyžích a drží vlajky 

Ohňostroj odpálený ze zad? Proč ne!

Znám už i Luisovy kamarády, kteří bydlí hned vedle nás. Mají taky au-pair, která ale nemluví německy, je jí 17 a nikdy nehlídala děti. Měla jsem trošku sobeckou radost, když jí nechali doma a přiběhli za mnou i s Luisem, jestli si s nima nezahraju Aktivity. Mojí němčině to dalo dost zabrat, ale nakonec jsem o jeden bod vyhrála :D (Pokud něco hraju sama s Luisem tak vyhrávat nesmím, protože pak tvrdí, že jsem podváděla). 

A pak tu je tu i plno negativních zkušeností. Nicméně se místo slova spratek snažím používat lepší označení jako svérázná osobnost (to mě naučil soused, když se mě ptal, jak ty dva zvládám :D). Už jsem byla dokonce jednou vyhozena. "You're fired," zařval na mě Luis. Když mě uráží a podobně, tak mluví anglicky, abych mu opravdu rozuměla. Odmítla jsem s ním totiž hrát fotbal hned u vody (kopla jsem míč rovnou do rákosí a pak jsem se musela brodit křovím a kopřivami a najít ho) a chtěla jsem si jít kopat jinam. Dnes jsem si zopakovala i nadávky jako Fuck you a You are an asshole (Scheiße je tu taky na denním pořádku). Odmítl odejít od sousedů a tak jsem si ho po čtvrthodině přemlouvání, že už musí jít spát, protože ráno vstává, přehodila přes rameno a šli jsme. Přemýšlím jestli ho mám prásknout rodičům. Ale možná si to nechám pro sebe, až s ním budu chtít vyjednávat, tak abych ho měla čím vydírat. 

A protože na rozdíl od dětí nemusím zítra vstávat, jdu si ještě před spaním číst Harryho Pottera v angličtině, kterýho mi půjčila Pia (cítím se jako looser protože já ani v osmnácti nebyla schopná přečíst celou knížku anglicky, natož v jedenácti). Takže dobrou :)

Jídlo

1. Rakouská kuchyně je dost podobná tý český a jsem ráda, že jí moje nová rodinka moc nemusí. Spíš si tady připadám jako v Itálii - pizza, špagety, lasagne. Všichni mi doma říkají, jak jsem hrozně mlsná, ale tady mi zatím chutnala všechna jídla a vypadám jako bezproblémový strávník na rozdíl od dětí :D.

2. Jíme tady zásadně BIO věci. Zdravější si nepřijdu, ale mojí peněženku to nic nestojí, tak je mi to jedno. Vajíčka, jogurty, mouka, čokoláda... Oni nemají ani normální cukr! Místo toho sladí Birkenzuckerem, což je xylitol - sladidlo, který má ve větším množství projímavý účinky (naštěstí jsem je ještě nepocítila :D). No sama bych 7 euro za kilo něčeho, co má sice o 40 % míň kalorií než cukr, nedala. 

3. Doma jsem zvyklá, že o víkendu začnem kolem desátý vařit oběd a do dvanácti jíme. Tady se většinou obědvá až ve dvě a já z toho čekání umírám hlady. A když někdo odejde těsně před obědem lovit pokémony, tak se nic neděje, jídlo se mu potom ohřeje (asi jsem zvyklá na trochu jinou výchovu a dost mě to udivuje... tohle by mi doma neprošlo). 

4. Luis odmítá snídat. Většinou náš ranní rozhovor vypadá takhle:

Já: "Nasnídej se."

On: "Ne"

Já: "Chceš toast?"

On: "Ne"

Já: "Nebo cornflaky?"

On: "Ne"

Já: "Müsli?"

On: "Ne"

Přijde máma: "Nasnídej se!"

On: "Já nechci snídat."

Po čtvrt hodině to buď nás nebo Luise přestane bavit. A pokud Luise přemluvíme, tak chce skoro vždycky snídat těstoviny s parmezánem a rakouská maminka jde a ty těstoviny mu uvaří (na mě by se doma z vysoka vykašlali).

5. Kafe nepiju, ale když si ho dělají naši tak si vezmou velkej hrneček a zalijou si to mlíkem. Tady se pije jenom pravý espresso z těch pidi hrnečků o velikosti víčka od lahve. 

6. Pro mě největší šok - oni nemají mikrovlnku! Bez mikrovlnky bych na koleji nedokázala přežít ani dva týdny, ale tady jim očividně moc nechybí. Musela jsem se naučit ohřívat špagety a lasagne na pánvičce. 

7. A nejlepší věc na závěr - i když nemají velkou zahradu, tak jim tu rostou maliny, ostružiny, meruňky, rajčata, víno a dokonce i fíky. Řekla bych, že jsem tu zatím snědla tolik ovoce a zeleniny, jako za poslední rok dohromady. 

Stává se ze mě nadšený sportovec (v rámci možností)

Pokud si někdy ve svých příspěvcích stěžuju, tak to vůbec neberte vážně, protože je to tady skvělý. Mám plno volnýho času a rakouští rodiče dokonce měli strach, jestli se tu nenudím, a tak mi domluvili dvoutýdenní kurz němčiny. Prý taky abych si tu našla víc kamarádů a abych se pořádně rozmluvila (ale ujišťovali mě, že moje němčina zase není až tak hrozná, jak pořád tvrdím já :D). Říkala jsem jim, že mi nevadí, že jsem tady tak trochu asociální (navíc už tu mám jednu kamarádku, taky z Čech - jupííí :D), ale s kurzem jsem nadšeně souhlasila. 

A protože výuka začíná příští pondělí a dnes během dne jsem zase měla volno, rozhodla jsem se překonat svůj cyklistický rekord 38 km a objet jezero na kole. Těch 38 km jsem jela nedobrovolně na seznamováku a byl to jeden z mých nejhorších sportovních zážitků. Posledních pár kilometrů mě dokonce spolužáci tlačili do závěrečného kopce, protože jsem už vážně nemohla. 

Svůj rekord jsem překonala o dva kilometry. A kupodivu mě těch 40 kiláků skoro vůbec nevyčerpalo. Jenom to asi nebude mojí lepší kondičkou, ale tím, že jsem skoro celou cestu jela po rovině. A hrozně mě bolí zadek - nějak mě nenapadlo, že bych si před létem u jezera měla pořídit ty cyklistický vycpaný kalhoty. Zvládla jsem to za tři a půl hodiny (jo tím bych se asi moc chlubit neměla, tady to lidi zvládaj za dvě hoďky) ale dělala jsem své obvyklé foto- a zmrzlinopauzy, takže jsem se svým výkonem spokojená. 

Pasuju se na krále samospouště :D. Zarvala jsem mobil za pletivo plotu a 

přivázala ho sluchátky. Ta fotka je sice trochu nakřivo, ale líp to fakt nešlo. 

Nechci zase psát o kostelích, i když jsem jich po cestě viděla aspoň 5, ale 

tenhle automat na svíčky mě docela pobavil - aneb jak vydělat i na hřbitově.

Už je to tady...

Na dnešek jsme plánovali výlet na Großglockner. Samozřejmě, že dokud jsem si to nevygooglila, tak jsem neměla páru, že je Großglokner nejvyšší hora Rakouska (jsem na tom se zeměpisem fakt bledě  :D). Těšila jsem se, že konečně vylezu na nejvyšší bod nějakýho státu, když jsem během lyžáku při výstupu na běžkách na Sněžku skončila se skupinkou odpadlíků v hospodě (ne že by mi to v tu chvíli vadilo). Ráno jsem vstala v šest, protože jsme chtěli brzo vyjíždět, přijdu do kuchyně a tam nikdo. Po půl hodině sešel dolů rakouský tatínek a oznámil mi, že podle předpovědi počasí bude na Großglockneru pěkně hnusně a že pojedem až příště. Mě to trochu zklamalo, ale dětem to bylo dost jedno, a navíc jim rodiče půjčili svoje mobily s internetem a ony se vydaly lovit pokémony do ulic. Šla jsem s nimi... spíš oni běželi a já jsem se je snažila dohnat. Možná kdybych si to do mobilu stáhla taky, tak by mě to bavilo víc. Překáželo tomu jen několik drobných chybiček - zaprvé můj mobil se seká jenom když zapnu messenger, natož něco graficky náročnějšího (nezvládal ani hrát Poa, a dokonce jsem ho musela odinstalovat) a zadruhé nemám internet v mobilu. 

Po cestě jsme potkávali děti s mobily, co za sebou táhly svoje znuděné rodiče. Jeden tatínek, kterej nás viděl přicházet, se už z dálky culil a ptal se, jestli taky hrajem pokémony. Ti starší za sebou tahali zoufale se tvářící psy. Chudák jorkšír vypadal, že už moc daleko nedojde, ale kluci měly elánu dost.

Po dvou hodinách jsme posbírali všechny pokemony v okolí. Luis nakonec ukecal kamaráda, aby s ním pokračoval v centru, a tak jsem je tam hodila autem. Nakonec to chytlo i tatínka, když viděl, co se to s jeho mobilem všechno děje. Nasedl s Piou do auta a jeli hledat pokemony spolu. 

Děti chytají pokemony a já zas momentky. Teď aspoň vypadám nenápadně, když je fotím :D.

Ještě jsme nechytili Pikachua, takže plán na příští týden je jasný - Catch them all.

Jak si pejsek s kočičkou dělali dort aneb Když tam dám samý dobrý ingredience, tak to bude chutnat dobře

Původně jsem si dnešek plánovala tak, že pojedu s Luisem na trénink na vodních lyžích, počkám na něj na pláži a budu mezitím zlepšovat svůj plavecký um. Ráno jsem ale zjistila, že je pěkná kosa, a do vody by mě nedostali ani párem volů. Rakouští rodiče mi sice říkali, že je to jenom v hlavě a že voda je teplejší než vzduch. V tom případě v mojí hlavě mrzne, protože se tady třesu zimou i v mikině. Místo koupáni jsem se teda vrátila zpátky domů a využila jsem toho, že tu nikdo nebyl, a dala jsem se do pečení. Minulej čtvrtek jsem na trhu ochutnala Linzerschnitte a od tý doby jsem na to měla hroznou chuť. Vygooglila jsem si recept a s obtížemi jsem v kuchyni našla všechny suroviny (jo ani po dvou tejdnech se tu pořád nevyznám :D). Můj hlavní problém spočíval v tom, že jsem neměla nejmenší tušení, jak to těsto má vypadat. Něco jsem spatlala dohromady, ale nebyla jsem si jistá jestli je víc podivně lepkavý hmoty v míse nebo na mejch rukách. Podařilo se mi těsto dostat do formy, potřela jsem to marmeládou s borůvkami a nahoru ještě měla přijít mřížka z těsta. 

Takhle to mělo vypadat...

Asi se někde stala chyba (fakt netuším kde :D, možná v tý části, kde jsem se rozhodla dát tam místo 170 gramů mandlí jenom polovinu). Místo mřížky se mi podařilo vytvořit jenom pruhy podivného tvaru. 

Vypadá to dost divně...

Udělala jsem ještě jednu "uměleckou" fotku, na který můj výtvor vypadá i trochu k světu. Postupovala jsem podle tohohle receptu. V internetové diskuzi všichni recept moc chválili, tak třeba když příště budu péct přesně podle něj a nebudu si tam dělat svoje úpravy, tak se mi to povede líp :D. Naštěstí to chutná líp, než jak by se mohlo zdát podle vzhledu a rakouská maminka říkala, dass es super schmeckt. Mezitím děti přišly z tréninku, snědly půlku koláče a zakempily před televizí, takže mám zase volno :).

PS: už to přišlo i sem... "Mamííí můžu si stáhnout do mobilu Pokemon Go?"

Hlavní úkol - nenudit se

Jak jsem už říkala, moje prázdninová rodinka je dost bohatá (i když chudé rodiny si aupair nemůžou dovolit, tak se není čemu divit :D). Všechno si to ale vybudovali sami, a protože poznali, jaký to je nežít zrovna v luxusu, snaží se, aby děti měly, na co si vzpomenou. A hlavně se nesmí nudit. Mají skoro denně tréninky na vodních lyžích, a když mají zrovna volno, tak děláme výlety po okolí nebo k jezeru. S Luisem jsme například v pondělí jeli na kole do Klagenfurtu (fakt bych si měla pořídit ty vycpaný cyklistický kalhoty, hrozně mě z toho bolí prdel :D). Zahráli jsme si minigolf, ale prej to byla hrozná nuda. Vedle naštěstí bylo dětský hřiště, tak jsme se aspoň vyblbli na houpačkách. No přiznám se, že jsem měla trošku problém nacpat tam svůj zadek, ale zvládla jsem to (nikde tam naštěstí nebylo do kolika let nebo kil to je :D). 

Vypadá to jako hrozná nuda co? Ale nebudu kecat, zažila jsem lepší minigolfový hřiště.

V Rakousku mají rozum a na dětských hřištích je tráva 

anebo kůra - ne asfalt a kamínky jako většinou v Čechách.

A protože tady už druhý den chčije a chčije, rozhodla se rakouská maminka, že půjdeme do kina. Teda že do kina půjdu já s dětma a ona mezitím nakoupí (pro mě skvělá varianta :D). Vybrali jsme dobu ledovou. Nejvíc se mi líbily ty části s veverkou, protože se tam nemluvilo. Moje šprechtění asi pořád není na takový úrovni, abych mohla koukat na filmy bez titulků. Ale bylo to 3D, občas jsem pochytila i nějakej ten vtípek (někdy se ale celý kino smálo a já netušila čemu :D) a dětem se to líbilo, takže účel byl splněnej. Luis s Piou samozřejmě musely mít kelímky s Diegem a takovou tou divnou vačicí nebo lasičkou, či co to je (že by Buck?). Usoudila jsem, že až takový luxus nepotřebuju a dala jsem si colu v obyčejným červeným kelímku. 

Aby se Pia v kině nenudila, vzala si s sebou Harryho Pottera na čtení :D

I když nepřetržitě prší (a tím nemyslím žádný poprchání ale opravdovej slejvák), tak si to tady užívám víc, než když bylo hezky, protože se děti konečně spolu nehádají a je tu pohoda. Dokonce jsme večer hráli aktivity (totálně jsem to projela, ale alespoň měl Luis radost, že vyhrál :D) a děti zalehly už v 9, takže jsem měla klid.  

Konec druhého týdne

Za uplynulý týden jsem zase nastřádala pár nových poznatků.

Rodinné vztahy nejsou tak idylické jak se zdálo. Pia je zrovna v pubertě a dává to svýmu okolí dost najevo. Obvykle to začne křikem na celý barák a končí pláčem (zrovna teď ten řev poslouchám a to jsem o dvě patra níž). Tatínek se jejími výlevy dost baví, vždycky na mě mrkne, jakože si s tím nemám dělat hlavu, protože to tu je často. Zatím nemá naštěstí problém se mnou, často se nebaví s rodiči nebo s Luisem, včera se dokonce pohádala se svými kamarády a řekla, že už s nimi nikdy nepromluví. Rodiče se jí to pokoušeli rozmluvit, a když Pia naštvaně odešla od večeře, pošeptal mi rakouský tatínek, že Pia má "shitlist" a každej den si na něj napíše někoho jinýho. Doufám, že se na něm taky neobjevím :D. Snažím se tyhle hádky ignorovat (i když tak pronikavej hlas jako má Pia jsem dlouho neslyšela). Zatím zabírá počítat do deseti a říkat si, že když jsem pracovala na hotelu, tak jsem tam měla třeba 15 takhle uječených dětí a taky jsem to přežila :D. Včera jsem navíc v sobě měla dvě skleničky bílýho, a tak mi bylo všechno tak trochu jedno.

Čímž se dostávám k druhému poznatku. Rodiče mají doma slušnou zásobu vín, prosecca, aperolu a dalšího alkoholu. Abych nekecala, tak jsem teď přepočítala všechny flašky, co mají ve sklepě, a bylo jich 95. Většinou si tak obden otevřou nějakou lahev vína k večeři a mě se pak zeptají jestli nechci taky. No abstinent nejsem a přece neodmítnu přípitek, že? Tak si s nima občas dám. Dozvěděla jsem se, že lidem, kteří hodně pijou, se tady říká Tschecheranten. A protože jsem Češka (Češi jsou německy Tschechen), dostala jsem od rakouského tatínka přezdívku Tschecherantin. Už jsem takhle byla představena i několika rodinným přátelům (no jo, tatínkovy vtípky :D), naštěstí jsem se už trošku rozmluvila německy a tak se zvládnu i hádat, že to není pravda (to, že jsem si spálila nos a mám ho červený jako alkoholik, ale moje slova moc nepodporuje). Včera si rodiče otevřeli dokonce dvě flašky vína. A tatínek povídá: "My normálně tolik nepijeme, to jenom protože tady máme Tschecherantin.". Po mém ohrazení, že já vlastně alkohol skoro nepiju, jsem se dozvěděla, že jsem první aupair, která s nimi takhle po večerech degustuje kvalitní víno (mimochodem už jsem devátá aupair). Asi bych se měla stydět, ale po těch dvou skleničkách mi to bylo fuk :D.

Vinný sklípek a třílitrová lahev šampaňského (to byl dárek k narozeninám pro rakouského tatínka)

A poslední bod - včera přijela do Pörtschachu další aupair z Čech, která bude pracovat u známých mojí rodinky, tak doufám, že budeme mít čas se sejít a pokecat si o tom, jak se nám žije v Rakousku. 

Už mám pětinu pobytu za sebou, zatím jsem se neutopila, psychicky to taky zvládám, tak snad přežiju i těch zbývajících 8 týdnů :). 

Osobní řidička podruhé

V neděli jsem poprvé řídila v Rakousku sama. Vlastně už jsem jednou jela bez dozoru nakoupit (kdo proboha potřebuje mít doma kilo parmezánu? :D), ale to nebylo ani kilometr od našeho baráku, tak se to nepočítá. A ujela jsem 80 km, což je asi nejvíc v mým životě. 

Rakouský tatínek si totiž chtěl s kamarádem udělat menší cyklovýlet (který by pro mě znamenal jistou smrt) do Alp. Musela jsem si přivstat, protože už v sedm ráno jsme odjížděli. Jinak se většinou válím v posteli až do devíti. Na střechu jsme přidělali kola a vyrazili jsme. 

Dojeli jsme do Innerkremsu a odtamtud pokračovali rakouský tatínek a jeho kamarád na kole. A já dostala za úkol dovézt auto domů. Mohla jsem si vybrat, kudy chci jet zpátky (samozřejmě podle GPSky, jinak bych nedojela vůbec nikam :D) - kratší cestou po dálnici nebo delší národním parkem. Uvědomila jsem si, že jsem na dálnici naposledy řídila během jízd v autoškole. No to je tak, když nemáme doma dálniční známku (a hlavně si nejsem jistá, jestli náš nissan dokáže jet víc než stovkou :D). Vjezd do parku autem stál 17 €, ale jelikož jsem na to dostala peníze, tak to pro mě byla jasná volba.

Cesta docela prudce stoupala, kdybych to měla jet na kole, tak bych si radši někde vykopala hrob a v klidu umřela. S autem se mi jelo krásně. GPSka na mě nekřičela: "Panebože brzdi, tady byla stopka, viděla jsi jí?" jako to dělá navigační systém v nissanu. Ze začátku jsem stavěla na každým odpočívadle a fotila všechno kolem sebe - takže jako obvykle mám přes 100 fotek, půlka je rozmazaná, čtvrtka proti sluníčka a z toho zbytku jsem jich pár vybrala a dávám je sem (bez úprav a filtrů, protože bylo nádherný počasí a tak mám hezký fotky i z mýho napůl nefungujícího mobilu).  

Nejvýš jsem během cesty byla 2042 metrů nad mořem. Fotek "nejvyšších vrcholů cesty" mám asi 6, několikrát jsem si myslela, že výš už ta cesta prostě vést nemůže. 

I když jsem viděla ceduli Pozor krávy, tak jsem nečekala, že si jich pět stoupne přímo doprostřed silnice, naštěstí uhnuly :D. 

Jinak to ale jsou velice fotogenická zvířata, která se ráda zasněně dívají do krajiny nebo přímo do foťáku (vypozorovala jsem, že stačí zabučet a nebo zařvat: "Hej krávo," a otočí se mým směrem).

 A pak už jsem jenom koukala na ty panoramata :) 

Základy stolování aneb jsem totální vidlák

Když jsme se byli projet na člunu, objednal pro nás rakouský tatínek u místního rybáře vééélkou rybu. Aspoň takhle to popisoval a měl u toho tak rozpřažené ruce, že jsem čekala přinejmenším velrybu. Rybář na nás ale druhý den zapomněl a k dispozici měl jen rybu průměrnou. Protože pro pět hladových krků by to k večeři bylo málo, ogrilovali jsme si k tomu ještě krevety, polentu a klobásky. Teď si připadám trochu snobsky. Krevety jsem nikdy předtím nejedla, natož abych je grilovala. Obvykle prostě nad oheň hodím hermelín v alobalu (většinou když je v akci :D) a tím moje Barbecue, jak tomu tady říkají, končí. 

Jak jsem zjistila, tak k místnímu "snobskému" životu patří i stolování. Poprvé, když jsem prostírala, položila jsem ubrousky doprostřed stolu tak jako to míváme doma (dobře nebudu kecat, doma to máme jenom o Vánocích a dalších slavnostních příležitostech, jinak si prostě špinavou hubu dojdem umýt k umyvadlu). Teď už jsem se naučila, že ubrousek musí být vedle talíře a na něm položený příbor, dále musí mít každý nalitou vodu ve skleničce a uprostřed stolu musí stát sůl a olivový olej. Při jídle rakouská maminka děti neustále napomínala, že mají lokty na stole. Uvědomila jsem si, že je tam mám taky a snažila jsem se vypadat jako vzorný andílek. Luis mě ale prásknul. A řekl, že teď bude na dodržování etikety dohlížet on. "Ruku na stůl!" zavolal na mě, když jsem se pohodlně rozvalila v proutěném křesle (když je hezky, tak jíme na terase a ono je vlastně hezky skoro pořád). Nechápavě jsem na něj zírala. Rodiče mi vysvětlili, že podle evropského stolování musí být při jídle ruce na stole (ale ne lokty). Zavedl to Ludvík XIV., protože měl hodně milenek a při hostinách se bál, že když budou mít muži ruce pod stolem, tak je budou osahávat. Když děti odešly, tak jsem ještě byla napomenuta, že se u jídla moc hrbím a že dětem dávám špatný příklad. 

Hlavou mi proletělo, co by asi řekli na můj způsob "stolování" na koleji. Jím zásadně jenom lžící z hlubokýho talíře (jinej tam ani nemám) buď u notebooku nebo v posteli a hrneček umývám, tak jednou za týden (talíř myju po každém jídle, neříkám že hned, někdy to počká i 4 dny :D). 

Každopádně jídlo bylo skvělý. Mám dojem, že ta ryba byla lín (už jsem toho z biologie dost zapomněla :D) a chutnala mi daleko víc než kapr. Po zbytek večera jsem se snažila sedět jako bych měla na zádech přilepené pravítko a ruce jsem měla úhledně položené vedle talíře. Možná se tady ještě přiučím jak se správně chovat ve společnosti :D. 

SUP

V sobotu byl první prázdninový den v Rakousku, a tak jsme jeli do Beach clubu. Nevím, proč se to jmenuje Beach club, protože tam žádná pláž není, ale nestěžovala jsem si, protože na trávníku i na molu stálo plno lehátek a navíc tam byl zaparkovaný i náš člun. Luis jako obvykle odmítl vlézt do vody, nejdřív jsem s ním teda hrála fotbal, aby měli rodiče klid, a když už jsem nemohla (to dítě je snad neunavitelný, spalo míň hodin než já, ale energie má na rozdávání), tak radši hrál hry na mobilu. Po dvou hodinách u vody, kdy jedinej důvod, proč jsme byli mokří, byl pot, došla rakouské mamince trpělivost. Po menší hádce Luis souhlasil, že do vody půjde, ale jen pokud bude moct jezdit na SUPu (pokud nevíte co je SUP, stejně jako jsem to nevěděla já, tak je to zkratka pro stand up paddling - prostě takový to prkno, na kterým lidi stojí a pádlujou). Luis zaujal na prkně postoj ala profesionální surfař (prej na tom poprvý stál, když mu byly 4, tak se není čemu divit :)). Zahákli jsme lano za člun a Luise jsme táhli za námi. Kličkoval za člunem a pořád křičel Kurve, Kurve (jakože německy zatáčka a čte se to [kurfe] :D). Občas sice zavrávoral, ale jinak jsem ho musela obdivovat. 

Pak nevím, co mě to napadlo, ale zeptala jsem se, jestli to nemůžu zkusit taky. Vůbec to není tak stabilní jak to vypadá. Luis řekl, že mi bude dělat osobního trenéra. Našteloval mi nohy, tam kde je mám na fotce. Chytla jsem se lana a vyjeli jsme. Prý se moc předkláním, kdybych se zaklonila, tak bych byla stabilnější (haha, já na tomhle budu stabilní maximálně v leže). Kurfe (budu to radši psát, tak jak se to čte :D), zakřičel Luis. Já jsem taky řvala. Jednu zatáčku jsem přežila ve stoje (nechápu jak) a při druhý jsem se zřítila do vody. Prkno naštěstí nebylo daleko, znovu jsem se vyškrabala nahoru a můj osobní trenér se pro mě vrátil s člunem. Než jsem zahučela do vody tak mě rakouský tatínek stihnul vyfotit, takže mám fotku se suchýma vlasama (jupíí :D, mám se čím chlubit).

Zkusila jsem to ještě dvakrát. Přežila jsem asi 4 zatáčky, ale nakonec jsem stejně skončila hubou ve vodě. Akorát jsem u toho nestihla pustit lano. Že jsem si neutáhla plavky, jsem zjistila, až když mi spodní díl sjel do půlky stehen. Takže jsem se jednou rukou držela lana a druhou jsem svírala plavky (je to docela náročný). Měla jsem strach se pustit a plavat zpátky k prknu, protože jsme byli už docela daleko - dnes jsem sice zjistila, že uplavu 50 metrů (zkoumala jsem to podle mapy na Seznamu a na mě je to vééélkej pokrok :D), ale nechtěla jsem riskovat, že se někde v půlce začnu topit. 

Nevím, kde beru tyhle debilní spontánní nápady, ale jsem za ně ráda, protože kdybych je neměla, tak teď asi sedím za kasou v Kauflandu. Jsem zvědavá co podnikneme s člunem příště, snad se u toho neutopím :)

Nutella

Omlouvám se svým rodičům, že jsem vždycky položila nůž celej zapatlanej od nutelly do dřezu a slibuju, že už to nikdy neudělám :D 

Pia ujíždí na nutelle. A když skončí s jídlem, tak ne že by lžičku oblízla nebo nůž pořádně otřela o toast, prostě všechno nádobí, který má na sobě stejně velkou vrstvu nutelly, jako měl toast, namrská do dřezu. Proč mi to vadí? Za prvý - nutella ve dřezu se dost podobá bahnu a pěkně blbě se to umejvá, za druhý - moje šetřílkovská duše to považuje za hrozný plejtvání a v duchu počítám, kolik toastů bych si mohla namazat nutellou, která skončila v odpadu.

Dneska jsem si v klidu seděla u sebe v pokoji a uslyšela jsem zvuky ze shora. Šla jsem se podívat, kdo dělá bordel v kuchyni, kterou jsem před chvílí uklidila :D. Pia něco pekla. Ptala jsem se jí, jestli nechce pomoct a ona na to, že všechno zvládá a že postupuje podle receptu z kuchařky.

Z 30 nejlepších receptů s nutellou si Pia vybrala mandlové sušenky. 

Na sporáku se pálilo máslo, vodní lázeň, ve který se rozehřívala nutella, vřela a vyprskla přímo na Piu. A hlavně... všude byla nutella - na bílých šuplících a skříňkách byly čokoládové otisky prstů. Zachránila jsem největší škody (trošku to odnesla utěrka - a kromě hnědých fleků na ní byly i žluté skvrny od vajíčka). Z mandlových sušenek jsme nakonec udělaly mandlový koláč, protože jsme neměly malé formičky. Zapomněly jsme na pečící papír, a tak je nutella nalepená i na formě :D. 

Na to, jak to ze začátku vypadalo katastroficky, z toho ale nakonec vznikla fakt dobrá buchta a už je skoro celá snědená. Myslím, že já jsem v jedenácti ani nic upéct nezvládla a za tu trochu bordelu to stálo :) 

Jak jsme se (ne)šli koupat

Když jsem pracovala jako animátorka na hotelu, setkávala jsem se s různou "výchovou" dětí. Asi nikdy nezapomenu na 2 sourozence - jedenáctiletý kluk, který byl o hlavu menší než já, ale vážil určitě přes 70 kilo a jeho mladší sestra, která naštěstí tak vypasená nebyla. Chodili do dětskýho koutku, ne aby se sklouzli na skluzavce, něco si vyrobili anebo hráli hry s ostatníma - chodili tam chytat wifi a bez mobilu nebo tabletu si nedošli ani na záchod. Když jsem je viděla s jejich rodiči pochopila jsem proč. Čtyřčlenná rodinka spolu během snídaně nepromluvila ani slovo a každý měl svůj vlastní virtuální svět.

Takový problém tady naštěstí nemám. Děti si čtou, běhají, mají hodně sportovních aktivit. Pokud se ale Luisovi dostane do ruky jeho iPhone (elektroniku s jablíčkem tady má celá rodina včetně tabletu a notebooku, se svým alcatelem si tady připadám trochu uboze :D), je skoro nemožný mu ho sebrat. Teda jeho máma mu ho vzít dokáže, ale když se o to pokusím já, tak sebou začne zmítat a jeho jekot má takovou frekvenci, že by to skoro dokázalo rozbít sklo. 

Včera odpoledne Luis zase těžil kostičky (nechápu co všichni na tom Minecraftu mají :D), a jakmile uslyšel, že přichází máma, schoval mobil pod polštář. Maminka ale jeho lest prokoukla a poslala ho k jezeru, protože už se dlouho nebyl vykoupat. No a mě samozřejmě poslala s ním :D. Luisovi se v nestřeženém okamžiku povedlo ukrýt svůj iPhone do mýho baťohu. Sedli jsme na kola a jeli jsme k vodě. Po cestě jsem měla chuť ho zabít... ani bych se nemusela moc snažit, protože by to s přehledem zvládl sám. Odmítal se držet řídítek, kličkoval po cyklostezce sem a tam. Čím víc jsem ho napomínala, tím větší kraviny dělal. Nakonec jsem neměla strach jenom o něj ale i o sebe, protože jsme se málem srazili. Dojeli jsme k placený pláži (zaplatili mi vstup na celý léto - 65 € :D), Luis ukořistil svůj mobil a pokračoval v kostičkování. Nepodařilo se mi ho dostat do vody (ve vodě jsem ho za celou dobu, co tu jsem, viděla jednou, a to když se nechal táhnout za člunem), ale alespoň šel skákat na trampolínu, kde už bylo pár jeho kamarádů.

Skákání kluky brzo přestalo bavit, viděli hrát 2 chlapy (asi táta se synem) plážovej volejbal, a tak se k nim připojili (vsadím se, že kdyby bylo hřiště prázdný, tak si ho ani nevšimnou, ale jakmile je někde plno... :D). Nakonec jsem šla hrát taky a světe div se, nebyla jsem nejhorší (jo dobře, srovnávat se s desetiletýma dětma není fér :D). Ukázalo se, že ti dva, kterým jsme tak nestydatě narušili hru, jsou Češi. Po naší "posile" jejich týmů si už pořádně nezahráli, ale zato se perfektně bavili a já s nima a děti vůbec neměly tušení čemu se tak řehtáme. 

Nakonec jsme zůstali na volejbalovým hřišti až do zavíračky. Úspěšně jsem podala polovinu podání (nikdy jsem nezvládla dát ruku do "mističky" a podávám prostě pěstí, ale kupodivu to funguje a míč většinou přeletí síť). Abychom nemuseli doma vysvětlovat, proč nejsme mokří, když jsme byli na pláži, skočil Luis ještě do dětskýho bazénku a namočil si kraťasy (tak blbej nápad jsem mu samozřejmě neporadila, já jsem mu říkala, aby si vzal plavky než tam vleze :D). 

Zpátky jsme dojeli bez problémů (Luis jenom málem sejmul dva chodce, když vjel plnou rychlostí na chodník, kde s kolem neměl co dělat) a ještě jsme si dali k večeři pizzu - teda Luis si dal pizzu a já po něm dojedla druhou půlku :D. 

Sice jsem se nevykoupala, ale aspoň jsem se nemusela bát, že se Luis někde utopí nebo že utopí mě (už se o to pokusil, když jsme plavali kolem člunu - já jsem ho fakt nechtěla kopnout, ale za nohu mě prostě během plavání chytat nesmí :D). Teď už vím, že pokud chci splnit svoje předsevzetí zvládnout uplavat 100 metrů, nesmím chodit "trénovat" s Luisem. Zatím jsem tak na 25 metrech tak snad se to do konce prázdnin zlepší :).

Nezaplavala jsem si, ale aspoň jsem se mohla kochat výhledem z pláže :)

Fotbal

Nejsem sportovní fanoušek. Hokej nesleduju, pokud se mám dívat na to, jak někdo bruslí, tak si radši pustím krasobruslení. Když je mistrovství, spolubydlící na koleji sedí nalepené na notebooku, řvou góóól a ťukají si na čelo, když radši dělám něco do školy. 

V Rakousku všichni žijí fotbalem. To že se mnou Luis chce hrát fotbal mi nevadí. On vždycky vyhraje, zasmějeme se tomu jak jsem nemožná a všichni jsou spokojení :D. Když se mi náhodou začne dařit, tak do hry přidá další pravidla, která jsme do té doby ignorovali, tak aby nakonec zase vyhrál on. A i když je prý Rakousko ve fotbalu daleko horší než Česko anebo Slovensko (to vím od Luise :D) a ani nepostoupilo do osmifinálových kol Eura 2016, stejně všichni sedí u televize a sledují všechny zápasy, co se hrají. Pak většinou přichází záludná otázka: "Komu fandíš?" Zjistila jsem, že prostě nejde nefandit nikomu, a tak se vždycky otočím na Luise, který na mě gestikuluje stát, kterému zrovna fandí on.  

Luis je taky nejoddanějším divákem. Každý zápas musí dokoukat až do konce. V sobotu proti sobě hrálo Německo a Itálie. My jsme samozřejmě přáli vítězství Německu :D. Rodiče nebyli doma, protože tatínek slavil padesátiny. Nevím kolik lidí se oslavy zúčastnilo, ale určitě přes dvacet a já jsem měla na starost i několik cizích dětí, protože je nechtěli tahat s sebou na oslavu. Kluci samozřejmě seděli celý večer nalepení u televize. Postupně si všechny cizí děti odvedli rodiče a nakonec zůstal jen Luis. Odpočítávala jsem minuty do konce zápasu... 88, 89, 90. Jo konec! Jenomže jsem se radovala předčasně. Bylo to 1:1. Prý budou hrát ještě půl hodiny dokud někdo nedá gól. Bylo už skoro 11, Luis u televize usnul. Chtěla jsem ho donést do postele. Ukázalo se, že nemám takovou sílu, abych zvedla 30-kilového kluka a přitom ho neprobudila. 

"Was machst du?" osočil se na mě a zarputile chtěl zápas vidět celý, i když z něj už třetinu prospal. To mě donutilo sledovat zápas pořádně. Sice jsem nefandila ani jednomu týmu, ale fakt jsem si přála aby někdo skóroval. Když přišla 120. minuta a já jsem se snažila Luise přesvědčit aby si aspoň vyčistil zuby, dozvěděla jsem se, že se ještě budou střílet penalty. Nakonec zápas skončil po nekonečných 150 minutách a já jsem v půl 12 padla mrtvá do postele. 

Právě teď hraje zase Německo a jestli jsem to dobře pochopila tak o postup do finále. Na otázky komu fandím, odpovídám: "Deutschland natürlich". A tentokrát opravdu fandím a přeju si, aby to nebylo vyrovaný a skončilo to do 11. jinak je mi to fuk :D.

Luis ochotně pózuje na fotkách, focení se mu tak zalíbilo, že jsem pak musela natáčet, 

jak kope míč na kameru... míří přesně :D trefil mě pokaždý, když kopnul do míče.

Výlet do Klagenfurtu

Protože děti dostanou vysvědčení až v pátek a teď ještě chodí do školy, mám teď tak trochu prázdniny já. Rakouská maminka po mě dnes dopoledne nic nechtěla, a tak jsem si udělala cyklovýlet do Klagenfurtu, což je něco jako místní krajské město. Doma moc ráda na kole nejezdím. Kamkoliv chci jet, musím do kopce, a jelikož jsem hrozně líná, tak většinou dávám přednost autobusu, který mě vyjde jenom na 7 korun. Rakousko má ale trochu dražší dopravu (co sakra stojí na desetikilometrové cestě skoro 4 eura???), a tak radši jezdím na kole :D. Sice je poněkud starší (prej už ho mají asi 20 let), nefunguje levá přehazovačka, nejde posunout sedačka ani nahoru ani dolů a brzdy vydávají podivný kvílivý zvuk, ale na ježdění po rovince kolem jezera to stačí :). 

Okolí Wörthersee se v létě hemží turisty, a tak je všechno upravený, udržovaný a fakt krásný (a taky fakt drahý). Mezi jezerem a Klagenfurtem je velký park. Dalo by se říct, že je multifunkční - pro odpočinek i sport, pro děti i dospělý. Po cestě jsem fotila každou ptákovinu, tak jsem to drasticky protřídila a tady je pár fotek. 

Velké šachovnice v parku jsem několikrát viděla i v Čechách, ale tam 

k nim vždycky chyběly figurky. V Rakousku se asi tolik nekrade :D. 

Tady se toho nebojí ani ti nejmenší :)

Chtěla jsem se jít podívat do Minimundu, kde jsou miniatury slavných budov z celého světa. Prohlídka stála 18 €, a tak jsem aspoň udělala jednu fotku přes díru v plotě. Vyděrači... :D

V Klagenfurtu jsem zaparkovala kolo u kostela s bílou věží a dál jsem se procházela pěšky. Ukázalo se, že kostel s bílou věží je špatné poznávací znamení, protože jsem jich našla asi pět. 

Do jednoho kostela jsem i vlezla, uvnitř hrála nějaká paní na varhany. Bylo to na jednu stranu krásný a na druhou docela děsivý. Myslím, že stavitelé kostelů, chtěli ve věřících vzbuzovat přesně tyhle pocity, u mě se jim to povedlo. 

Každý čtvrtek a sobotu jsou v Klagenfurtu trhy, vůbec jsem o tom neměla tušení, a tak jsem byla příjemně překvapená. Je tam k dostání úplně všechno od ryb, ovoce, zeleniny, bylinek, košíků až po výrobky ze dřeva. A hlavně tam nikde nejsou plastový aušus hračky jako na skoro každým trhu v Čechách.  V rámci šetření jsem si dala k jídlu jenom Linzer Schnitte (na obrázku vpravo - bylo to hrozně dobrý a doma si to někdy musím upéct) a dostala jsem slevu, protože jsem studentka :D. (Zajímavý je, že u vstupů do muzeí atd. žádný studentský slevy nemají)

Na závěr výletu jsem se nechala vyfotit u draka, který je symbolem města. Přišla jsem za skupinkou starších paní a vymáčkla jsem ze sebe pracně připravovanou německou větu, jestli by mě nemohli vyfotit. Dámy se spolu začaly česky domlouvat, co že to vlastně po nich chci, protože neuměly německy :D.

Výlet považuju za úspěšný. Splnila jsem program typického českého turisty - obešla jsem nejdůležitější pamětihodnosti, k jídlu jsem si koupila to nejlevnější, co jsem našla, vyfotila jsem asi 100 fotek, z toho jen 15 jich za něco stojí, a mám i fotku se sochou. Už mi chybí jenom ponožky v sandálech (to nahrazuju legínama místo kalhot). Takže aufvídrzén příště :D

Kočky

Sice jsem na kočky alergická (ale to jsem i na všechna chlupatá zvířata a pyl, takže kdybych měla řešit, na co všechno jsem alergická, tak bych nemohla ani vyjít z domu), ale mám je nejradši ze všech zvířat. Doma máme dvě kočky Buchtu a Blbečka - dvě chlupaté koule, které už ani nejsou schopné si něco ulovit. Rakouská rodinka má taky dvě kočky, Kukiho a Jamese, kteří jsou pravým opakem těch mých tlustých lenochů. Už dvakrát jsem vyhazovala mrtvého ptáčka do popelnice. Jednou ho nechali na terase a podruhé se s úlovkem přišli pochlubit až do kuchyně. 

Včera jsem ale kvůli jejich lovení málem dostala infarkt. Kolem 11 večer, když už všichni v baráku spali, jsem na chodbě uslyšela hrozný kravál. Otevřela jsem dveře od svého pokoje a přes nohu mi přeběhla myš a hned za ní pelášil James. Zaječela jsem; normálně se myší nebojím, ale tohle jsem fakt nečekala. Obě dvě zvířata se naštěstí vymotala z mého pokoje pryč. Vyhnala jsem je venkovními dveřmi a myš prchla pryč. Myslela jsem, že už budu mít klid, ale ze 5 minut přiběhla kočka s myší znova. Myši se tentokrát povedlo utéct za skříň na chodbě a kočka se spokojeně lehla na zem a chtěla ode mě hladit. Asi si budu muset koupit masku jako v Saturninovi, aby mi přes obličej v noci neběhaly myši :D 

Kuki: "Vypadni s tím foťákem!"

James: "Cítím myšku."