Au pair aneb slečna na hlídání : Nemáte někdo návod jak se rozdvojit?

Rakouští rodiče mi domluvili kurz němčiny na univerzitě v Klagenfurtu. Kdyby jenom domluvili, oni mi ho dokonce i zaplatili a malá částka to rozhodně nebyla. Měla jsem z toho obrovskou radost, jenže...

Jenže se ukázalo, že rodiče budou celý pondělí a úterý ve Vídni a já se musím postarat o děti. To pondělí, kdy začínal můj intenzivní čtrnáctidenní kurz němčiny. Děti mají naštěstí každý den trénink vodních lyžích, takže s kurzem se dál počítalo. Pia je navíc už dost velká, takže se vypravit dokáže sama, Luisovi jsem s tím měla pomoct já. Naštěstí jsem s ním nemusela jet na kole až na místo tréninku, prý tam zvládne dojet sám (i když mám takový pocit, že v Rakousku nesmí jezdit děti do 10 let na kole bez dozoru). Smířila jsem se s tím, že na kurz přijedu o půl hodiny později, i když nesnáším pozdní příchody a jsem z nich celá nesvá.

Vše jsme takhle v neděli večer naplánovali, chystali jsme se jít spát a najednou se ozval příšerný řev, pláč a jekot. Celá rodina se seběhla v obýváku, kde byla naprostá tma. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Luis prý šlápl na kabel, dostal ránu a v celým patře vyhodil pojistky. Všichni jsme byli dost v šoku, Luisovi naštěstí nic vážnýho nebylo, jenom trochu kulhal, protože ho bolelo chodidlo od toho výboje. Takže Luis nakonec druhý den na trénink neodjel, rodiče s ním ještě chvilku počkali doma, než jsem odjela na univerzitu do Klagenfurtu, kde kurz probíhá. Vyjela jsem trochu později, protože jsme ještě řešili, co bude s Luisem, a tak jsem celých 8 kilometrů šlapala, co nejvíc jsem mohla a nakonec jsem dorazila jen s pěti minutovým zpožděním. Přijdu do posluchárny, kde měla být úvodní hodina, a tam seděly jenom dvě paní. Trošku jsem znervózněla, ale dámy mě ujistily, že jsem tam správně. Kurz nakonec začínal až v 9 a ne ve tři čtvrtě, jak jsem si myslela. Kdybych to věděla, tak bych se nemusela tak hnát a nakonec uřícená a zpocená běhat po univerzitě a hledat učebnu B.

Když se do sálu nahrnulo dalších 40 lidí, napsali jsme si test, který hned na místě opravili, pak jsme měli menší interview a řekli nám, že máme znovu přijít až ve 2. S tím jsem absolutně nepočítala. Podle přihlášky jsme měli končit v půl jedný, odpoledne mít volno a já měla v jednu dojet do Pörtschachu, uvařit dětem oběd a zbytek dne být s nimi. Sedla jsem tedy zase na kolo a jela jsem zpátky. Poklidila jsem, zkontrolovala Luise, který se tvářil, jako kdyby umíral, a rychle jsem ukuchtila palačinky. Luis odmítl jíst, ale Pia si dala i za něj. Neměla jsem sílu se s ním hádat, naházela jsem do sebe tři palačinky, tři jsem tam nechala pro Luise, kdyby měl hlad, a zase jsem jela do Klagenfurtu. Vyjela jsem pozdě, a tak jsem se už po třetí ten den hnala jak šílenec, abych tam přišla včas. Naštěstí čekali na opozdilce a během mého pětiminutového zpoždění jsem o nic nepřišla. Dostali jsme vlastní tašku, plno papírů s informacemi a rozdělili nás do skupin.

Prudce mi narostlo sebevědomí, protože mě zařadili do tý nejlepší - úroveň B2/C1. To jsem vážně nečekala, protože se svojí němčinou jsem na tom byla ze začátku dost bledě a navíc mě Luis pořád ujišťoval, že německy moc mluvit neumím (prý ale měl už i au pair, který mluvily hůř než já - z Ameriky a Japonska :D). Během hodiny jsme se dozvěděli všechny informace, dostali jsme i welcome drink. Za colu a fantu jsem byla hrozně věčná, protože po tom mým maratonu jsem nutně potřebovala hodně cukru. Po tom, co jsem do sebe kopla tři kelímky, jsem se zase vydala na zpáteční cestu. Moje stehna moji rychlojízdu už moc nezvládaly, ale nechtěla jsem nechávat děti dlouho samy.

Přiřítila jsem se do kuchyně, kde si Pia v klídku četla.

"Kde je Luis?" ptám se.

"Nevím," odpověděla Pia nevzrušeně. Prohledala jsem barák, volala jsem mu na mobil, ale měl ho vypnutý. Napadlo mě ještě skočit k sousedům. Naštěstí tam byl a já tak od něj měla na celý odpoledne pokoj. Noha už ho asi bolet přestala, protože běhal a smál se (tentokrát naštěstí ne mně). Párkrát jsem ho během večera došla zkontrolovat a nakonec se mnou odešel domů až v půl 9. Aby toho nebylo málo, objevila jsem na schodech obrovskou krysu nebo potkana nebo prostě něco fakt velkýho. Zavřela jsem všechny dveře kromě vchodových tak doufám, že krysa utekla ven. Pia mezitím odjela na show vodních lyží, kde vystupovala, a já jsem se pokoušela dostat Luise do postele. Psychicky i fyzicky naprosto vyčerpaná jsem mu nakonec po hodině přemlouvání dovolila vzít si mobil do postele a pouštět si videa (ne fakt nechápu, jak ty děti může bavit sledovat dvě hodiny v kuse, jak někdo hraje hry a komentuje je). Počkala jsem na Piu, která se vrátila v 11, a padla jsem do postele v očekávání dalšího hektického dne. Jak já se těším až se vrátí rodiče!