V neděli jsem poprvé řídila v Rakousku sama. Vlastně už jsem jednou jela bez dozoru nakoupit (kdo proboha potřebuje mít doma kilo parmezánu? :D), ale to nebylo ani kilometr od našeho baráku, tak se to nepočítá. A ujela jsem 80 km, což je asi nejvíc v mým životě.
Rakouský tatínek si totiž chtěl s kamarádem udělat menší cyklovýlet (který by pro mě znamenal jistou smrt) do Alp. Musela jsem si přivstat, protože už v sedm ráno jsme odjížděli. Jinak se většinou válím v posteli až do devíti. Na střechu jsme přidělali kola a vyrazili jsme.
Dojeli jsme do Innerkremsu a odtamtud pokračovali rakouský tatínek a jeho kamarád na kole. A já dostala za úkol dovézt auto domů. Mohla jsem si vybrat, kudy chci jet zpátky (samozřejmě podle GPSky, jinak bych nedojela vůbec nikam :D) - kratší cestou po dálnici nebo delší národním parkem. Uvědomila jsem si, že jsem na dálnici naposledy řídila během jízd v autoškole. No to je tak, když nemáme doma dálniční známku (a hlavně si nejsem jistá, jestli náš nissan dokáže jet víc než stovkou :D). Vjezd do parku autem stál 17 €, ale jelikož jsem na to dostala peníze, tak to pro mě byla jasná volba.
Cesta docela prudce stoupala, kdybych to měla jet na kole, tak bych si radši někde vykopala hrob a v klidu umřela. S autem se mi jelo krásně. GPSka na mě nekřičela: "Panebože brzdi, tady byla stopka, viděla jsi jí?" jako to dělá navigační systém v nissanu. Ze začátku jsem stavěla na každým odpočívadle a fotila všechno kolem sebe - takže jako obvykle mám přes 100 fotek, půlka je rozmazaná, čtvrtka proti sluníčka a z toho zbytku jsem jich pár vybrala a dávám je sem (bez úprav a filtrů, protože bylo nádherný počasí a tak mám hezký fotky i z mýho napůl nefungujícího mobilu).
Nejvýš jsem během cesty byla 2042 metrů nad mořem. Fotek "nejvyšších vrcholů cesty" mám asi 6, několikrát jsem si myslela, že výš už ta cesta prostě vést nemůže.
I když jsem viděla ceduli Pozor krávy, tak jsem nečekala, že si jich pět stoupne přímo doprostřed silnice, naštěstí uhnuly :D.
Jinak to ale jsou velice fotogenická zvířata, která se ráda zasněně dívají do krajiny nebo přímo do foťáku (vypozorovala jsem, že stačí zabučet a nebo zařvat: "Hej krávo," a otočí se mým směrem).
A pak už jsem jenom koukala na ty panoramata :)
Žádné komentáře:
Okomentovat