Když jsem pracovala jako animátorka na hotelu, setkávala jsem se s různou "výchovou" dětí. Asi nikdy nezapomenu na 2 sourozence - jedenáctiletý kluk, který byl o hlavu menší než já, ale vážil určitě přes 70 kilo a jeho mladší sestra, která naštěstí tak vypasená nebyla. Chodili do dětskýho koutku, ne aby se sklouzli na skluzavce, něco si vyrobili anebo hráli hry s ostatníma - chodili tam chytat wifi a bez mobilu nebo tabletu si nedošli ani na záchod. Když jsem je viděla s jejich rodiči pochopila jsem proč. Čtyřčlenná rodinka spolu během snídaně nepromluvila ani slovo a každý měl svůj vlastní virtuální svět.
Takový problém tady naštěstí nemám. Děti si čtou, běhají, mají hodně sportovních aktivit. Pokud se ale Luisovi dostane do ruky jeho iPhone (elektroniku s jablíčkem tady má celá rodina včetně tabletu a notebooku, se svým alcatelem si tady připadám trochu uboze :D), je skoro nemožný mu ho sebrat. Teda jeho máma mu ho vzít dokáže, ale když se o to pokusím já, tak sebou začne zmítat a jeho jekot má takovou frekvenci, že by to skoro dokázalo rozbít sklo.
Včera odpoledne Luis zase těžil kostičky (nechápu co všichni na tom Minecraftu mají :D), a jakmile uslyšel, že přichází máma, schoval mobil pod polštář. Maminka ale jeho lest prokoukla a poslala ho k jezeru, protože už se dlouho nebyl vykoupat. No a mě samozřejmě poslala s ním :D. Luisovi se v nestřeženém okamžiku povedlo ukrýt svůj iPhone do mýho baťohu. Sedli jsme na kola a jeli jsme k vodě. Po cestě jsem měla chuť ho zabít... ani bych se nemusela moc snažit, protože by to s přehledem zvládl sám. Odmítal se držet řídítek, kličkoval po cyklostezce sem a tam. Čím víc jsem ho napomínala, tím větší kraviny dělal. Nakonec jsem neměla strach jenom o něj ale i o sebe, protože jsme se málem srazili. Dojeli jsme k placený pláži (zaplatili mi vstup na celý léto - 65 € :D), Luis ukořistil svůj mobil a pokračoval v kostičkování. Nepodařilo se mi ho dostat do vody (ve vodě jsem ho za celou dobu, co tu jsem, viděla jednou, a to když se nechal táhnout za člunem), ale alespoň šel skákat na trampolínu, kde už bylo pár jeho kamarádů.
Skákání kluky brzo přestalo bavit, viděli hrát 2 chlapy (asi táta se synem) plážovej volejbal, a tak se k nim připojili (vsadím se, že kdyby bylo hřiště prázdný, tak si ho ani nevšimnou, ale jakmile je někde plno... :D). Nakonec jsem šla hrát taky a světe div se, nebyla jsem nejhorší (jo dobře, srovnávat se s desetiletýma dětma není fér :D). Ukázalo se, že ti dva, kterým jsme tak nestydatě narušili hru, jsou Češi. Po naší "posile" jejich týmů si už pořádně nezahráli, ale zato se perfektně bavili a já s nima a děti vůbec neměly tušení čemu se tak řehtáme.
Nakonec jsme zůstali na volejbalovým hřišti až do zavíračky. Úspěšně jsem podala polovinu podání (nikdy jsem nezvládla dát ruku do "mističky" a podávám prostě pěstí, ale kupodivu to funguje a míč většinou přeletí síť). Abychom nemuseli doma vysvětlovat, proč nejsme mokří, když jsme byli na pláži, skočil Luis ještě do dětskýho bazénku a namočil si kraťasy (tak blbej nápad jsem mu samozřejmě neporadila, já jsem mu říkala, aby si vzal plavky než tam vleze :D).
Zpátky jsme dojeli bez problémů (Luis jenom málem sejmul dva chodce, když vjel plnou rychlostí na chodník, kde s kolem neměl co dělat) a ještě jsme si dali k večeři pizzu - teda Luis si dal pizzu a já po něm dojedla druhou půlku :D.
Sice jsem se nevykoupala, ale aspoň jsem se nemusela bát, že se Luis někde utopí nebo že utopí mě (už se o to pokusil, když jsme plavali kolem člunu - já jsem ho fakt nechtěla kopnout, ale za nohu mě prostě během plavání chytat nesmí :D). Teď už vím, že pokud chci splnit svoje předsevzetí zvládnout uplavat 100 metrů, nesmím chodit "trénovat" s Luisem. Zatím jsem tak na 25 metrech tak snad se to do konce prázdnin zlepší :).
Nezaplavala jsem si, ale aspoň jsem se mohla kochat výhledem z pláže :)
Žádné komentáře:
Okomentovat