Většinou když mají lidi den volna, tak odpočívají. Já jsem se místo odpočinku rozhodla být akční. Nehledě na to, že jsem se den před tím spálila skoro všude, včetně vnitřní strany stehen. Naštěstí ne moc, takže mám barvu růžového selátka a ne rudého rajčete. Vyhrabala jsem nejvolnější oblečení, který jsem si s sebou sbalila (ani panthenol mi od spálenin nepomohl) a naplánovala jsem si cestu do Villachu - druhýho největšího města v tomhle kraji. Podle map to bylo tam i zpátky dohromady 54 km. I když jsem tolik nikdy neujela, řekla jsem si, že to prostě zvládnu. Nahrála jsem si vyprintscreenovanou mapu do mobilu, sbalila jsem si tři dny starou bagetu, protože žádný jiný pečivo kromě plesnivýho chleba doma nebylo, a jela jsem. Kolem jezera je rovinka, a tak mi nedošlo, že jakmile od něho odjedu, začnou kopečky kvůli kterým většinou na kole v Čechách nejezdím. Můj orientační smysl nakonec taky selhal. Místo vesnic jsem se rozhodla jet podél řeky, a tak jsem si nevědomky cestu tam prodloužila o pět kilometrů. Poslední půlhodinu jsem si už jenom v duchu nadávala, co mě to napadlo za debilní nápad a po vyplivnutí třetí mouchy jsem si uvědomila, že bych se měla naučit jezdit se zavřenou pusou. V centru Villachu jsem zaparkovala kolo a šla jsem si procházet město. Největší radost mi udělal mekáč. Chtěla jsem se v něm najíst, už když jsem byla na výletě v Grazu, ale ani po třech hodinách prolízání města jsem ho nenašla (teď jsem se dívala na mapu a v Grazu je jich asi 10, vypadá to že neumím hledat). Nikde jinde se totiž člověk pod 3 eura nenají. Prošla jsem si památky a obchody jako vždycky.
Všichni musí být v krojích - dokonce i v reklamě na kondomy ve výloze lékárny :D
A tohle je výloha C&A - figuríny taky v krojích (líp to přes to sklo nešlo :D)
Zpáteční cesta nebyla tak hrozná jak jsem čekala. Sice jsem se ztratila a musela jsem se ptát, kudy mám jet dál - samozřejmě do toho největšího krpálu, takže jsem kolo radši vytlačila. Po návratu jsem s pomocí map na seznamu zjistila, že jsem ujela 63 kilometrů - můj životní rekord :D. Bolí mě zadek, ale jsem na sebe vážně pyšná. A nejsem si jistá, jestli tomu budou ti, co mě znají už dlouho, věřit. Nakonec jsem tak moc nekecala, když jsem u přijímacího skype hovoru tvrdila, že jsem sportovní typ :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat